Kdy jste se dozvěděl, že spisovatelství bude Vaším světem, byl jste něčím namotivován či jste následoval něčí vzor?  

Chtěl jsem být vším možným: učitelem, poslancem, tenisovým rozhodčím i předsedou zemědělského družstva. Na základní škole jsem začal vydávat časopis a prodával ho za pět korun, abych zaplatil kopírku. To mě okamžitě chytlo – teda ne to prodávání, ale psaní. Když mi bylo šestnáct, zaklepal jsem na dveře regionálních novin, že bych rád psal o fotbale. Už je to… Hodně let. 

Která z Knih byla Vaše první a jak jste poznal lidí, se kterými jste knihu na základě jejich odpovědí sepsal?  

Úplně první byl soubor dvě stě padesáti mých fejetonů Enter, mami! Pak přišly biografie Petra Koukala a Gábiny Soukalové a pak už série čtyř knižních rozhovorů. Každého ze zpovídaných jsem poznal jinak. Ale spíš bych řekl, že jsem je před první schůzkou ani jednoho osobně neznal. Poznávali jsme se za pochodu. 

Pokud byste si mohl vybrat jednu českou a jednu světovou osobnost, s kým by Vás lákalo udělat rozhovor?   

Měl jsem to štěstí, že jsem se spoustou osobností rozhovor dělal. Ať už třeba s Karlem Gottem nebo mým dětským tenisovým idolem Petem Samprasem. Ale abych odpověděl a zároveň zůstal u tenisu, byl by to Rafael Nadal. A doma? Asi Ewa Farna. 

Jak dlouho dopředu před psaním knihy se připravujete? Jak obvykle taková příprava probíhá, co všechno obnáší?  

Příprava na knižní rozhovor mi zabere zhruba tři měsíce. Projdu si, co všechno dotyčný řekl – ať už v novinách, v televize, v rozhlase nebo třeba v podcastech. Pak si v duchu rozdělím budoucí knížku na kapitoly a k nim přiřazuju jednotlivé otázky. Na konci jich je v každé knížce skoro pět set. 

Musíte na vydání knihy dostat nějaké speciální svolení, nebo ji můžete ‚’ihned“ nechat tisknout a prodat?  

Svolení není třeba. Když se se zpovídaným dohodneme, že je v knize vše, co v ní být má, pouštíme ji do tisku. Dopředu máme samozřejmě zamluvenou kapacitu v tiskárně a známe datum, do kdy musíme rukopis odevzdat. Kniha se tiskne několik týdnů. 

Dokázal byste naším čtenářům přiblížit Váš běžný den, co děláte v práci spisovatele a čemu se také věnujete ve volném čase?  

Vstávám brzo, a buď se hned ráno vrhnu na sport, nebo rovnou na psaní. Ale sport má v mém programu místo každý den, ať je to tenis nebo třeba běh. Sedět u stolu celý den nejde. Nebo možná jde, ale trochu to odnášejí záda. Loni jsem na to úplně nedbal a skončil jsem na kapačkách. 

Jak je o Vás známo z Instagramu, rád cestujete, máte nějaké oblíbené destinace či místa, kam se rád vracíte?  

Na prvním místě je u mě Španělsko, a to skoro jakákoliv jeho část. Už dvakrát jsem tam strávil měsíc v kuse, abych dopiloval španělštinu. Pro další zemi bych sáhnul trochu dál a byla by jí Austrálie. Byl jsem tam čtyřikrát na tenise a snad mi to brzo vyjde zase. 

Poměrně často je na Vašich sociálních sítích k vidění, jak děláte dobré skutky tím, že darujete své knihy, kolik knih už jste daroval a jaký z toho máte pocit?  

Už to bude pár stovek. A asi není větší radost než udělat někomu radost. Tak snad knížky slouží – ať už je to v nemocnicích či třeba domovech důchodců. 

Pokud to nevadí, tak tato otázka bude lehce mimo téma, jaký je váš největší školní průšvih, případně co si jako první vybavíte, pokud zavzpomínáte na školní léta?  

Rád bych se pochlubil, ale já byl spíš nudný jedničkář. Z pohledu dneška to skoro nechápu, ale jestli jsem při nějakém předmětu trpěl, byl to tělocvik. Takže jediný průšvih mi snad hrozil, když jsem k samým jedničkám málem dostal na vysvědčení trojku z tělocviku. Ale nakonec jsem se z toho nějak vyskákal a vyběhal.  

Autor: Adam Dvořák