Jmenuji se Adam Koloman Rybanský a jsem filmový režisér a scenárista. Po základní škole v Třebechovicích jsem studoval na Gymnáziu J.K.Tyla a po maturitě jsem nastoupil v roce 2013 na FAMU, obor hraná režie. Od té doby žiju v Praze, ale pravidelně se rád vracím do Třebechovic za rodinou a kamarády. Vysokou školu jsem absolvoval v roce 2021 se svým celovečerním debutem Kdyby radši hořelo.

Vybavil byste si nějakou vzpomínku na svá školní léta?
Těch vzpomínek je nespočet. Dokázali jsme si zpestřit nejen přestávky, ale i hodiny. Byli jsme ve třídě fakt dobrá parta a neustále jsme zažívali srandu. Vzpomínám na tohle období dost často a velice rád. Často to jsou jen takové všední malé věci, které mně utkvěly v hlavě. Z těch větších akcí můžu zmínit například naši účast ve školní Superstar, kam jsme se z recese přihlásili s Vojtou Novákem a Pepou Lochmanem jako skupina Transformátorová kapšle, aniž bychom uměli zpívat nebo měli ambice veřejně vystupovat. Ale byl to hec a chtěli jsme to trochu narušit, aby ta soutěž nebyla tak vážná. Vytvořili jsme si choreografii a ke zpěvu jsme i tančili. Nakonec z toho bylo druhé místo. Jsem fakt rád, že jsme tehdy nevyhráli, to by mně bylo blbý vůči těm, co se tam přihlásili kvůli zpěvu a narozdíl od nás zpívat uměli.
Pak samozřejmě rád vzpomínám na všechny školní výjezdy od škol v přírodě, lyžák až po výpravu v devátý třídě do Bludiště do ostravský český televize, kde jsme vyhráli třikrát za sebou. Pamatuju si, jak jsme se pak vrátili do školy a v rozhlase pro nás hráli “We are the champions”. To bylo takové hezké završení našeho působení na základce.

Chodil jste na naši základní školu rád? Proč ano/ne?
Ano, nejvíc! Do konce druhé třídy jsem bydlel v Hradci Králové a chodil na základní školu tam. Na začátku třetí třídy jsme se přestěhovali do Třebechovic a já začal chodit na školu sem. Přestěhování a změna základky bylo to nejkrásnější, co mě mohlo v dětství potkat. Měli jsme nejlepší třídu a byla to opravdu radost chodit právě sem a mít takové spolužáky, jaké jsem měl. Nejlepší školní vzpomínky mám právě ze základky, neustále si toho vážím a rád na toto období vzpomínám. A ačkoliv už to bude 15 let od konce 9. třídy, stále mi to přijde, že to bylo poměrně nedávno. Nebo teda aspoň jsem si to furt říkal. Když teď zjišťuju, že už je to tolik let, kolik mi bylo, když jsme končili devátou třídu, tedy je to teď přesně před polovinou mého dosavadního života, tak uznávám, že v kontextu mého života už je to celkem dávno.

Jaký byl Váš oblíbený a neoblíbený předmět?
Na základce mně nevadily asi žádné předměty kromě fyziky. Ten zlom, kdy mě nebavilo nic kromě češtiny a zeměpisu, nastal až na gymplu, kde jsem začal poctivě flákat to, co mě nebaví.

Měl jste nějakého oblíbeného spolužáka nebo učitele?
Jasně, ve třídě jsme měli fakt dobrou partu, ale nejvíc jsem trávil čas i mimo školu s Pepou Lochmanem a Vojtou Novákem, který se přistěhoval až v 6. třídě a velice rychle zapadnul jako chybějící kousek skládačky, po které už byla vždycky ve třídě sranda. V téhle sestavě jsme taky začali v sedmé třídě natáčet naše úplně první videa, to byl rok 2007.
A učitelé byli taky všichni v pohodě, ale nejraději jsme měli naše třídní paní učitelky, na to jsme měli fakt štěstí. Na prvním stupni jsme měli paní učitelku Kyralovou a na druhém stupni paní učitelku Pechovou, kterou v průběhu našich studií doplnila v kabinetu paní učitelka Ascherlová. Tahle dvojice byla dream team, základ úspěchu, stavební kámen, třešnička na dortu naší třídy!

Jaký jste měl největší průšvih?
Měli jsme jenom standardní průšvihy, ale ohodnocením bylo moje maximum černý puntík na lyžáku, který jsme dostali hromadně celý pokoj hned na začátku, protože jsme nedokázali po jedné velice humorné situaci zastavit smích, ačkoliv už bylo po večerce a měli jsme už spát.

Byl jste se někdy na naší základní škole podívat? Pokud ano, překvapilo Vás něco?
Vždycky jsem chtěl. Pamatuju si z dětství, že jednou za čas přišli nějací neznámí lidé k nám do třídy a paní učitelka nám řekla, že ti tu kdysi studovali. Bylo to vždy takový exotický a vzdálený, že to budeme taky jednou my. A já si představoval, že tam taky takhle budeme chodit. A jednou jsme taky byli, ale to už je dávno a nebylo to až tak dlouho po konci školy, takže si už moc ty změny neuvědomuju. Jsem ale rád, že tam pravidelně aspoň trochu nakouknu vždy během voleb.

Co děláte teď, co Vás živí?
Dostudoval jsem po zhruba devíti letech filmovou režii na FAMU a zakončil jsem studium celovečerním hraným filmem Kdyby radši hořelo, který mi zabral od prvotního nápadu přes pět let života. Film měl světovou premiéru na filmovém festivalu Berlinale v roce 2022, což nám otevřelo dveře do festivalového světa a následující rok a půl jsem objížděl s filmem zahraniční festivaly. Od června 2022 byl film v českých kinech, což filmu umožnilo se dostat finančně zhruba na nulu, ale díky prodeji filmu na Voyo jsme se zpětně dostali dokonce do plusu, takže jsem si takhle poprvé vydělal jako režisér a scenárista. Samo o sobě se ale vzhledem k dlouhému procesu příprav a realizace nedá uživit pouze tímto. Rozhodně ne v mém případě, protože se zaměřuji jenom na svou autorskou filmovou tvorbu a nepracuji na žádných komerčních projektech. Takže ve zbývajícím čase pracuji jako zahradník, což se skvěle doplňuje, protože si na zahradách odpočine hlava od psaní a vymýšlení. A tím, že to zahradničení není tak časté, tak si neustále vážím té manuální práce, při které se spoustu věcí přiučím.

Co Vám nynější profese dala a vzala?
Určitě mi dala možnost splnit si sen, protože jsem vždycky chtěl psát a režírovat filmy, ale zároveň se s tím nese nejistota finančního zajištění. A také nejistota, zda vůbec ten daný film vznikne. Takže mi rozhodně vzala nějakou jistotu a pravidelný přísun peněz, který jsem vlastně nikdy ani nezažil. Na druhou stranu mám velkou svobodu v organizaci svého osobního a pracovního času, což je super, ale člověk se musí naučit mít režim a disciplínu. A s tím mám furt problém a stále se to učím.

Co Vás v současné době baví a naplňuje?
Před rokem jsem začal s lezením a velice rychle se z toho stala moje nejoblíbenější aktivita, které věnuji nejvíce svého volného času. Teď už si život bez lezení neumím představit. A taky mi to hodně rozšířilo obzory a začal jsem úplně jinak nahlížet na naše české pískovcové skály, kdy jsem si pořádně uvědomil, jaký to máme světový klenot.
Druhá aktivita, co mě nejvíce naplňuje, je trampování, a jsem rád, že teď můžu spojit příjemné s užitečným, protože píšu scénář ke svému dalšímu filmu Dovolená v Českém ráji, který se kompletně odehrává v lesích Českého ráje, takže jsem teď chodil s krosnou po Českém ráji, nasával atmosféru, psal scénář a hledal lokace.

Dal byste nějakou radu našim žákům?
Nebudu dávat radu, aby si vážili vzdělání a přísunu vědomostí, protože k tomu si člověk musí dojít sám. U mě se to prolomilo až pár let po maturitě, až když to nebylo povinný. Co bych teď dal za hodiny biologie a dějepisu, který mě tehdy tak nebavily. Naštěstí vzdělávání se je celoživotní proces a není na to nikdy pozdě.
Ale klidně bych poradil, když už mám tu možnost takhle promlouvat do duše, aby nikdy nikoho nešikanovali a nepovyšovali se, ale pomáhali ostatním. Prostě nešířit negativní atmosféru, ale tvořit tu pozitivní. To je to pravý hrdinství!

Co Vás v nejbližší době čeká?
Jak už jsem zmiňoval, tak momentálně pracuji na přípravě mého druhého filmu Dovolená v Českém ráji. Scénář už píšu tak 2 roky, ale stále je na něm spousty práce. Zároveň ale připravujeme kompletní vývoj (obsazení, lokace, kamerové testy…), abychom mohli v červnu podat žádost na výrobu ke Státnímu fondu kinematografie. A pak budeme doufat, že dostaneme peníze. Pokud je dostaneme, budeme moci natáčet v létě 2025 a v kinech by to bylo v roce 2026. Pokud peníze nedostaneme, budeme podávat znova za další půlrok, dokud je nedostaneme. Tak to prostě chodí. Zároveň ještě píšu seriál pro Českou televizi, ale to je ještě dost v zárodku a zatím není také jisté, jestli z toho něco vznikne.

Jaký je Váš největší profesní úspěch?
Tak zatím jich moc nebylo, ale určitě natočení Kdyby radši hořelo, protože realizace celovečerního filmu je tak nejistá a trnitá cesta, že je vždy zázrak, když se povede film opravdu dokončit. A objektivně největší úspěch byl, že film přijali na Berlinale, díky čemuž se filmu v zahraničí otevřely dveře a mohlo ho vidět spousty lidí z celého světa. Pro mě pak bylo nejcennější se s těmi lidmi bavit a slyšet, že pro ně ten film byl důležitý a relevantní i v jejich kontextu.

Děkujeme za rozhovor a ať se daří.

Autor: Viktorie Skalická
Korektury: Kristýna Kadlecová