Mohl byste jednoduše vysvětlit, co je náplní nadace? 

Nadace BONA se zaměřuje na podporu lidí s duševním onemocněním, a to prostřednictvím různých sociálních a terapeutických programů. Usilujeme o jejich začlenění do běžného života a poskytujeme jim stabilní zázemí, podporu v zaměstnání i v osobním rozvoji. Pomáháme klientům v jejich přechodu z prostředí psychiatrické nemocnice zpátky do běžného života hlavně tím, že jim zajišťujeme bydlení v prostředí mimo zdi nemocnice. 

Jak dlouho už nadace působí a co vedlo k jejímu založení? 

Nadace byla založena 25. května 1992. Vnikla s cílem nabídnout lidem s duševním onemocněním nejen odbornou péči, ale také reálné možnosti, jak se zapojit do společnosti. Impulzem bylo vnímání absence kvalitní psychosociální péče v České republice ze stran Psychiatrické nemocnice Bohnice, která je naším zakladatelem, a potřeba propojit sociální služby s běžným životem. 

Jaké jsou nejčastější „každodenní“ problémy vašich klientů? 

Mnozí naši klienti se potýkají s osamělostí, nejistotou v běžných sociálních situacích nebo obtížemi při hledání zaměstnání. Dalším velkým tématem je stabilní bydlení a dostupnost potřebné podpory při každodenních výzvách. Klientům se snažíme ulehčit začátky po odchodu z nemocnice pomocí zajištění bydlení, kompletního vybavení jejich bytů a rutiny, která je pro nás běžná, jako je zajištění smlouvy s dodavatelem energií nebo zařizování běžných záležitostí, které my ani nevnímáme jako jakoukoli překážku v životě.  

Psychosociální síť a chráněné bydlení (je projekt bydlení klientů mezi „normální“ populací – pozn. redakce) – jak jste překonávali nedůvěru běžných nájemníků? Jaký je přínos tohoto modelu? 

Na začátku jsme se opravdu setkávali s obavami ze strany okolních obyvatel. Otevřená komunikace a osvěta ale postupně pomohly odbourat předsudky. Největším přínosem je to, že naši klienti nejsou izolováni, ale žijí v přirozeném prostředí. Pro společnost to znamená větší toleranci a pochopení duševních nemocí. Při startu našeho projektu nám pomohlo, že jsme první klientské byty mohli umístit do prostředí, kde bydleli hlavně zaměstnanci Psychiatrické nemocnice Bohnice, kteří přece jen věděli, jak se ke klientům chovat. Takže klienti byli sice v chráněném prostředí, ale zároveň už nebydleli v areálu nemocnice. I dnes se setkáváme s nálepkováním našich klientů, když jim pomáháme zabydlovat se mezi běžnými nájemníky například v nějakém paneláku. V tu chvíli vysvětluji ostatním obyvatelům domu, že oni sice vědí, že náš klient si prošel duševním onemocněním, ale nemohou vědět, kolik jejich „normálních“ sousedů bylo například několik let za mřížemi pro nějakou závažnou trestnou činnost. Naši klienti nejsou nebezpeční lidé, prošli nebo procházejí duševní nemocí – je to hrozná nemoc, která nemá pro člověka, který ji prožívá, ani pro jeho okolí jednoduchý průběh. Nejsmutnější na ní je, že může potkat kohokoli – poslední dobou se dotýká čím dál více mladých lidí, a to i dětí na základních školách.  

Snažíme se propojovat svět duševně nemocných se světem běžných obyvatel. Proto jsme v našem parku vybudovali dětské a sportovní hřiště, rozmístili stoly na ping-pong, postavili pergoly, kde se spolu tyto skupiny spolu potkávají a promíchávají. Proto u nás můžete vidět, jak si mezi sebou dávají turnaj v ping-pongu nebo pétanquu běžní nájemníci s klienty a kousek od nich sedí maminky s malými dětmi u prolézaček.  

Kde získáváte prostředky na své projekty? Kdo vás nejčastěji podporuje? 

Financování pochází z několika zdrojů – hledáme granty, spolupracujeme s dárci a dalšími nadacemi a část prostředků získáváme z vlastních aktivit, například provozu sociálního podniku. Také dlouhodobými pronájmy. 

Který projekt byl při rozjezdu nejnáročnější? Na který jste nejvíce hrdý? 

Nejtěžší byl pravděpodobně rozjezd chráněného bydlení, protože šlo o úplně nový koncept. Nejvíce hrdí jsme na to, že se nám daří systematicky měnit přístup k lidem s duševní nemocí a ukazovat, že mohou žít plnohodnotný život.  

Mimo duševně nemocných se staráme také o maminky s dětmi, které utekly před válkou na Ukrajině. Musím říct, že cítím neskutečnou hrdost na to, jak rychle jsme stihli zareagovat a jak rychle jsme pro ně spolu s veřejností dokázali zprovoznit azyl. Tam jsou taky silné příběhy, bohužel vesměs tragické.  

Provozujete taky Socioterapeutickou farmu a hipoterapii. V čem je jejich přínos? Kterým klientům nejvíce pomáhá? 

S rozjezdem farmy a hipoterapie jsme pomáhali v našich začátcích právě Psychiatrické nemocnici Bohnice. Získali jsme pro ni několik koní – třeba od Výboru dobré vůle Olgy Havlové nebo knížete Karla Schwarzenberga. Stejně tak jsme pomáhali s obnovou kostela v areálu nemocnice, kde do dnešní doby fungují námi zapůjčené varhany, které jsme získali po první návštěvě papeže Jana Pavla II. v České republice.  

Farma a hipoterapie pomáhají především klientům, kteří mají problémy s úzkostí, depresí nebo sociální fobií. Práce se zvířaty a pobyt v přírodě přinášejí klid a stabilitu, což jsou klíčové faktory pro zotavení klientů. 

Jaké problémy řeší dětští klienti? Který projekt jim nejvíce pomáhá? 

U dětí se nejčastěji setkáváme s emoční nestabilitou, úzkostmi nebo traumatem z předchozích zkušeností. Velmi úspěšné jsou terapeutické programy kombinující kreativní a pohybové aktivity. Přístup k dětským klientům vyžaduje více trpělivosti a dlouhodobější práci. Důležitá je práce s rodinou. 

Podporujete klienty v pracovních aktivitách, v jakých oblastech jim pomáháte najít uplatnění? 

Podporujeme klienty v chráněných dílnách, například v oblasti gastronomie, zahradnictví nebo výroby. Učí se také administrativním dovednostem nebo pracují v sociálním podniku. Přímo u nás zaměstnáváme klienty ve správě zeleně, údržbě parků, úklidech v námi spravovaných nemovitostech, ale také jako peer terapeuty – tedy jako terapeuty, kteří sami prošli duševním onemocněním a teď díky své vlastní zkušenosti pomáhají dalším klientům se zvládáním této nemoci. 

Jedním z projektů je KluBOvNA. V čem pomáhá, proč je tento prostor důležitý? 

KluBOvNA je bezpečný prostor, kde se lidé s duševním onemocněním mohou setkávat, sdílet zkušenosti a účastnit se různých aktivit. Pomáhá jim rozvíjet sociální dovednosti a získat pocit sounáležitosti. Tento volnočasový klub pro duševně nemocné jsme založili, abychom aktivizovali jejich volný čas. Aby neměli prostor trápit se se sebou samými, nýbrž svůj čas využili k seberealizaci. Naši klienti vzhledem ke své nemoci často nemohou pracovat na plný úvazek nebo jsou odkázáni pouze na různé sociální dávky, proto jim aktivity umožňujeme absolvovat zdarma. V kluBOvNĚ fungují kroužky deskohraní, práce s počítačovou grafikou nebo 3D tiskem. Klienti mohou docházet do divadelního kroužku, je zde plně vybavená hudební zkušebna, kde si mohou nahrát vlastní skladby. Mohou se věnovat také zahradničení, vaření. Dokonce jsme založili vlastní vydavatelství, kde vydáváme knihy autorů s duševním onemocněním nebo knihy o jejich práci. Poslední dobou kluBOvNA získává další přesah, protože její aktivity začínáme nabízet také běžné veřejnosti. 

Která aktivita kluBOvNY má největší ohlas? 

Velký úspěch mají hudební a výtvarné dílny. Klienti díky nim mohou vyjádřit své emoce a zároveň nabýt nové dovednosti. To, že klientovi vydáme knihu, úplně mění jeho život – najednou má pocit, že dokázal něco, co se každému jen tak nepodaří. Jejich knihy mají své vlastní ISBN, a proto se stávají součástí národních knihoven.  

Pro každého klienta má váhu jiná aktivita. Pokud je klient výtvarně nadaný, pomáháme mu uspořádat výstavu. Dva klienti u nás vydali publikaci o svém výtvarném díle – jednomu klientovi tato publikace bohužel vyšla až po jeho úmrtí, tehdy jsem ji připravoval s jeho více než devadesátiletým tatínkem. Společně se nám potom podařilo vystavit jeho obrazy dokonce v Paláci Žofín.  

Proč hraje hudba v léčbě duševně nemocných tak důležitou roli? 

Hudba je univerzální jazyk, který pomáhá zpracovávat emoce, uvolňuje stres a přináší radost. Mnoho našich klientů se díky hudbě lépe vyrovnává se svou nemocí. 

Peer pracovníci jsou vaši bývalí klienti, je jejich minulost spíše výhodou, nebo hendikepem? 

Pro práci s klienty s duševním onemocněním je to velká výhoda. Peer pracovníci mají vlastní zkušenost s duševním onemocněním, takže lépe rozumějí klientům a dokážou jim být oporou. Umějí se vcítit do jejich situace, jejich stavu.  

V čem spočívá činnost e-shopu pro neziskovky? 

E-shop slouží k distribuci věcí potřebným lidem skrze poskytovatele sociálních služeb napříč republikou. Tento projekt je však stále v plenkách. Je postaven na principu cirkulární ekonomiky. Tedy co pro někoho může být postradatelným nebo zbytečným zbožím, to ještě může někde jinde udělat spoustu dobré práce – typickým příkladem jsou počítače, nábytek.  

Jaký projekt vás čeká v nejbližší době? A jaký máte teprve v hlavě? 

Pracujeme na „Bezpečném Fleku pro traumatizované děti“, což je projekt orientovaný na děti z Klokánků a ústavních zařízení na území Prahy 8. Dlouhodobě máme v hlavě plán propojovat spolupracující organizace, protože vnímáme, že spolupráce více poskytovatelů a zajištění větší odbornosti má větší dopad a může znamenat zajímavou příležitost nejen pro nás, ale hlavně pro klienty. Dokončujeme třídílný film o nadaci. Své aktivity jsme zahájili i v dalších krajích mimo Prahu.  

Co vás z bankovního sektoru přivedlo do Nadace BONA? Jaký má pro vás tato práce přínos? 

Po mnoha letech v bance jsem začal mít pocit, že tam chodím už jen pro výplatu, práce mne přestala naplňovat. Cítil jsem potřebu se angažovat někde, kde to má hlubší smysl a přímý dopad na životy lidí. Práce v nadaci mi dává možnost vidět konkrétní výsledky a pomáhat tam, kde je to nejvíc potřeba. Občas je to velký nápor na psychiku, obzvlášť když jste vtaženi do nešťastného příběhu některého klienta, ale o to krásnější chvíle zažijete, když se něco opravdu podaří.  

Autor: Jakub Dušek

Korekce: Lukáš Vadlejch

Zdroj fotografií: Archiv Nadace BONA