Kdy jste se začal zajímat o astrofotografii a astronomii? 
To mi bylo 11 let a trávil jsem podzimní prázdniny u svých prarodičů na Klokočově u Seče. Moje babička mi jednoho večera udělala večeři – oblíbenou podélně rozkrojenou housku s máslem a domácím medem – a ještě, než mi ji dala na stůl, řekla: „Pojď se na něco podívat.“. Následoval jsem ji až ke dveřím na zápraží, které když otevřela, byly vidět hvězdy nad zahradou. Na nebi se vznášelo sedm jasných hvězd a ona mi řekla jen: „To je velký vůz.“ Nijak moc mě to nezaujalo, těšil jsem se na tu lahodnou večeři, a tak jsem se vrátil ke stolu a začal jíst. Babička byla trošku smutná, že ve mně žádný zájem nevyvolala, tak vzala mezitím papír a fixku a na stole, kde jsem večeřel, ten velký vůz přímo přede mnou nakreslila na papír. Hvězdy pospojovala, přimalovala kolečka a já si pomyslel: „Hm, babička má slušnou fantazii.“ Abych jí ale udělal radost, po večeři jsem ji poprosil, aby mi ten vůz ukázala ještě jednou. S radostí tedy otevřela znovu dveře na zápraží a já se podíval… A velký vůz byl jinde. To byl ten impulz. Měl jsem za to, že obloha je neměnná, že nemá smysl se na ní dívat, že se tam nic neděje, ale toto mě vyvedlo z omylu. Pak už následoval nákup první otočné mapky, knížky o hvězdách, první návštěvy hvězdárny, astronomický kroužek, studium na střední škole, astrofyzika na vysoké škole… 

Zajímalo Vás i něco jinačího než astrofotografie a astronomie?
Ano. Psal jsem básničky, pořád je píšu. Kreslil jsem portréty. Psal jsem si deníky a toužil po tom, že jednou budu známý spisovatel. Jako malý jsem moc chtěl být pilotem tryskových letadel. Doslova jsem hltal časopis „Letectví a kosmonautika“, ale nakonec mě to kvůli mé sluchové vadě opustilo, neboť pilot musí být zdravý. Co mě ale nikdy neopustilo ani dodneška, je rybolov. K němu mě zase přivedl můj otec, sám vášnivý rybář. Rybolov jsem si často spojoval s pozorováním hvězd, zůstával jsem s pruty nahozenými u vody dlouho do noci a rovněž časně ráno. Zatímco jiní rybáři chodili jen na ryby, já chodil s dalekohledem na pláž a při rybolovu se kochal vesmírem. Jednou dokonce jeden rybář nepochopil, co to na těch rybách mám, a chodil dost často na to samé místo jako já, i když to vůbec nebralo. Když po několika dnech neměl žádný záběr, přišel se mě zeptat, kdy vlastně ty ryby berou. Já mu odpověděl, že netuším, že proč se mě na to vůbec ptá. No a on na to: „No však pořád si sem nosíš tu udírnu, tak přeci musejí někdy brát.“ Hrozně mě to tehdy rozesmálo – že dalekohled považoval za udírnu. 

Podporoval Vás někdo ve Vaší zálibě?
Ano, vesměs všichni. Babička s dědou začali, poté se přidala maminka, nakonec i otec. Podporovali mě hlavně s astronomickým kroužkem, později už i finančně – koupí prvního dalekohledu, možností pozorovat hvězdy dlouho do noci, kdy už všichni chtěli spát, nakonec i finanční podporou výletů za vzácnými úkazy po světě. 

Jaký Váš snímek vzácného jevu noční oblohy je Váš nejoblíbenější?
V roce 2019 se 21. ledna odehrálo úplné zatmění Měsíce. Bylo vidět z mnoha míst na Zemi včetně Evropy, Afriky nebo USA. Já jsem jej pozoroval z ostrova Boa Vista na Kapverdách a měl jsem štěstí, že se vyjasnilo jen pár minut před úkazem. Úkaz proběhl časně ráno, takže po jeho skončení jsem šel spát. Ještě před ulehnutím jsem chtěl publikovat jeden obrázek, tak jsem namátkou vybral takový, který mi přišel hezký – ještě neprobíhalo zatmění zcela úplné, část Měsíce byla osvětlena a kolem ní se rozkládaly jemné obláčky, které tomu daly nádech jakési aury. Na snímku bylo hodně digitálního šumu, který jsem postupně odstranil. Jedno „digitální smítko“ mi ale nedalo spát – bylo přímo na měsíčním povrchu a zdálo se být neostré. Nejdřív jsem jej vyretušoval, ale když jsem se pak po 4 hodinách spánku probudil, pořád jsem na to nemohl přestat myslet. Bylo to divné „smítko“. Nakonec jsem zjistil šokující věc – nešlo vůbec o šum, ale o záblesk dopadu asteroidu na Měsíc! Šance zachytit tak vzácný úkaz za takových podmínek je zhruba jedna ku milionu! 

Jak moc rád cestujete za jevy noční oblohy?
Velmi. Nejen proto, že je to vždy úžasný zážitek uvidět něco nového, ale je to také mnohdy únik od všedních věcí i nepříjemností, které se na světě dějí. Pohledy do vesmíru totiž dávají člověku úplně jinou perspektivu, vědomí, jak malí a bezvýznamní, ale také jak vzácní a křehcí ve vesmíru jsme a jak málo si vážíme té příležitosti být, existovat, žít a vyvíjet se, pokládat si otázky o sobě a vědět, že všude kolem nás je pořád tolik neznámého, co stojí za to jednoho dne objevit či i navštívit. A dost možná nejsme jediní v tomto vesmíru. Tyhle myšlenky jsou tak vzrušující, že člověk při nich najednou úplně zapomene na všední problémy. 

Jak bojujete proti světelnému znečištění při fotografování?
Proti tomu se bojovat nedá. Světelné znečištění je důsledkem nerozvážného a nezodpovědného přístupu člověka ke svému okolí a způsobuje mnoho škody. Jednak v přírodě, neboť přemíra světelného smogu způsobuje hynutí mnoha živočišných druhů po celém světě, ničí biodiverzitu a ohrožuje noční zvěř, ale jednak i k nám samotným, neboť ohrožuje zdraví, způsobuje spánkovou deprivaci, a dokonce v limitních případech rakovinotvorné bujení. Bohužel lidé si tyto věci neuvědomují, neboť takové poškození na našem zdraví je pomalé a průběžné, a až pozdě si člověk uvědomí, proč je nemocný. Jediným způsobem boje je prostě se sbalit a odjet alespoň na čas daleko od velkých měst do přírody. Což dělám i při fotografování – navštěvuji neobydlená daleká místa po celém světě, pouště jako je Atacama, Namib, nebo obecně místa daleko od měst, jako malé ostrovy, vysoké hory a podobně. Jedině tam mohou vznikat krásné fotky bez zásahu škodlivého světelného znečištění. A tyto fotky pak slouží jako ukázka toho, co krásného na obloze lze vidět mimo města a jak moc se o takovou krásu zbytečně připravujeme. 

Jak vytváříte své fotky noční oblohy?
Snímky fotím na citlivé fotoaparáty s tzv. plnoformátovým čipem a přes světelné širokoúhlé objektivy. Ze všeho nejdůležitější je přitom mít pevný stativ, neboť se fotí na delší časy a je potřeba, aby se během exponování foťák vůbec nehýbal. Snímám často panoramaticky a výsledné obrázky jsou pak poskládané z více dílků jako puzzle. Je to celá škála věcí, které je během focení třeba brát v úvahu, a tyto věci vyučuji na svých fotografických workshopech. Kdyby někdo měl zájem, může se přihlásit. 

Jaké je to mít po sobě pojmenovanou planetku? (Asteroid 6822 Horálek)
Je to pocta. Planetku objevila v říjnu roku 1986 astronomka Zdeňka Vávrová na Kleti a dlouhou dobu neměla jméno. V roce 2015 se pak její kolega, astronom Stefan Kürti ze Slovenska rozhodl ji navrhnout, aby ji pojmenovali po mně za mé zásluhy. Hlavní slovo ale měla Mezinárodní astronomická unie, jejíž ústředí sídlí v Paříži. Ta s návrhem souhlasila, a tak se stalo, že v říjnu 2015 mi astronomové oznámili, že planetka 6822 obíhající Slunce v hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem s průměrem asi 3 kilometry je pojmenována po mně. 

Údajně jste i výtvarníkem. Jak známé jsou Vaše výtvarná díla?
Nijak. Věnoval jsem se hlavně kresbě portrétů a emočních kreseb, které jsem si kreslil do svých deníků a později i na výstavní papír. Ale ty kresby vždy skončily v soukromém vlastnictví, takže je nakonec nikdo neviděl. Některé z nich jsem si stihl přeskenovat a jsou alespoň na internetu. Kreslil jsem si pro radost, anebo když mi bylo smutno. Anebo jsem dělal ilustrace ke svým novelám či knížkám, které ale nakonec také skončily v šuplíku, neboť jde o romantické příběhy, o které vydavatelství nemají v dnešní době takový zájem. 

Chtěl byste něco vzkázat našim čtenářům?
Ano. Hlavně nepodléhejte dezinformacím a všemu, co se ukazuje na sociálních sítích, videosítích a podobně. Žijeme v době, kdy se šíří mnoho nepravd příliš rychle na to, aby se daly vyvrátit a mnoho lidí tak podléhá bludům. Vidím to i v astronomii, kdy lidé uvěří nesmyslnému videu přelétajícího Měsíce někde nad Sibiří, zatímco krásný úkaz jako zatmění Měsíce lidé nesledují, protože ani nevědí, že k němu má dojít – a to i přes to, že o něm astronomové s dlouhým předstihem informovali. Lidé raději věří nesmyslům a přicházejí o skutečné krásné věci. Buďte proto zvídaví, kritičtí, věci si mnohokrát ověřujte a informace hledejte hlavně u znalců, v uznávaných knihách nebo na ověřených internetových stránkách, ne na Facebooku, Tik Toku a podobně. Na těchto platformách je těžké rozeznat blud od pravdy a bludů je tam často mnohem více. A nezapomeňte na vzdělání ze školy – právě pokud jste dávali pozor ve škole, budete umět více rozlišit pravdu od nesmyslu. 

Děkujeme za odpovědi a přejeme hodně štěstí a úspěchů!

Autor: Jan Karafiát
Korektury a úpravy: Kristýna Kadlecová