Rozhovor s parkouristou a trenérem Davidem Kašpárkem

Kvě 22, 2024

V kolika letech a jak jste se dostal k parkouru, kdy jste o něm slyšel poprvé, inspiroval Vás někdo konkrétní?

O parkouru jsem se dozvěděl někdy na prvním stupni základní školy (cca 4.–5. třída). Už dlouho předtím jsem obdivoval kaskadérské kousky Jackieho Chana, ale jelikož poblíž nebyl žádný kroužek, kde by se kung-fu trénovalo, tak jsem dlouho blbnul jen po vlastní ose a napodoboval to, co jsem viděl ve filmech. Pak jsem jednoho dne koukal na TV NOVA, na pořad Víkend, který tehdy běžel pravidelně jednou za týden. Byla tam reportáž právě o parkouru. Brněnští parkouristé mluvili o jeho kořenech, o zakladateli (David Belle), filozofii a způsobu tréninku. No a já v tu chvíli věděl, že to je přesně „to“, co chci dělat. Hned další den jsme se s kamarádem ze třídy vydali po škole do parku a začali “oficiálně“ zkoušet „trénovat parkour“. Od té doby je parkour nedílnou součástí mého života.

Dá se říct, v čem nebo jak se změnil parkour od doby, kdy jste s ním začínal?

Změnil se hodně. Naprosto odlišné jsou například podmínky k tréninku. Když jsem začínal, trénovalo se téměř výhradně venku a do tělocvičny jsme se dostali opravdu výjimečně. Během prvních několika let tréninku jsme tělocvičnu nenavštěvovali vůbec. Nebyli ani žádní trenéři, kteří by nás navedli tím správným směrem. Takže jsme se vše učili sami na městských překážkách. Zákonitě byl náš progres výrazně pomalejší než u dnešních dětí, na druhou stranu jsme ale díky tomu dokázali dobře pracovat se strachem. Byli jsme zvyklí, že stačí malá nepozornost a riskujeme zranění, takže jsme museli nad pohybem opravdu přemýšlet a zvažovat každý krok kupředu. Dnes děti trénují salta do molitanových jam, skáčou přes měkčené překážky a jakmile přejdeme na tvrdší povrch, už se jim do toho tolik nechce.

Další rozdíl vnímám v mentalitě, se kterou přicházejí nováčci. Dříve byly soutěže v parkouru nemyslitelné, dnes už jsou běžnou součástí. Začíná se tlačit na výkon, zatímco filozofie jde stranou. Řekl bych, že pro nově příchozí děti už bude prakticky neznámá, což mi přijde jako velká škoda. Parkour se z určité formy bojového umění transformoval na závodní sport. Nad výkony mladé generace zůstává jen rozum stát, protože jsou už daleko před námi. Skáčou triky, které jsme si dříve nedokázali ani představit. Na druhou stranu už nelze říct, že by byl parkour tak oduševnělá disciplína. Prostě další sport s prvky akrobacie. Samozřejmě je to člověk od člověku. Spousta lidí má ještě blízko k parkourovým kořenům, ale bude to v tuto chvíli spíše menšina.

Jak vidíte dnešní mladou generaci?

Jednoznačně posouvají hranice této disciplíny/sportu. Jak jsem již zmiňoval, to, co dnes spousta mladých parkouristů dokáže, je až neuvěřitelné. Když už si člověk myslí, že to dál posunout nejde, někdo přijde s něčím ještě šílenějším nebo kreativnějším. Rád to sleduji na sociálních sítích, i když sám už nedokážu držet krok a ani se o to nesnažím.

Co mi na mladé generaci vadí, tak že se začaly častěji objevovat drogy na tréninku (i mimo) a celá komunita se více začala podobat té skejtové. Začalo to být o tom, že parkouristé jsou rebelové, frajeři, co nechtějí respektovat pravidla. Nikoliv o tom, že makáme na sobě, abychom byli silnějšími, hodnotnějšími a užitečnějšími lidmi. Neříkám, že jsme to tak my měli v mládí bezvýhradně nastavené. Občas jsme taky dělali nějaké pitomosti, ale rozhodně to trochu jiné bylo.

Co Vás na parkouru baví?

Vždycky se mi líbil efektivní pohyb a už od relativně mladého věku jsem měl určitý vztah k filozofii a osobnímu rozvoji. Přesně tohle se v parkouru krásně prolnulo. Řekl bych, že pro mě byl parkour láskou na první pohled. Něco, v čem se můžu realizovat a v čem chci překonávat vlastní hranice. Dnes je pro mě trénink hlavně o aktivní relaxaci a nějaké fyzické údržbě. Trénink si vždycky udělám podle sebe, protože mě nesvazují žádná pravidla. Prostě přijdu k překážce a hledám možnosti, jak ji překonat nebo nějak využít. Je to prostě svoboda a můžu si v tom najít, co chci já sám.

Jak parkour vnímáte – jako sport, aktivitu, životní styl nebo ještě jinak a proč?

Pro mě je to životní styl, ale pro dalšího to může být cokoliv jiného. Jako životní styl to vnímám proto, protože svůj přístup k tréninku se aktivně snažím přenášet do každodenního života. Pohybu se věnuji opravdu dlouho. Na tréninku se cítím naprosto svobodný, znalý svých hranic a možností. Cítím, že v tělocvičně bývám naprosto spontánní a v přítomnosti. Během tréninku jsem i sociálně uvolněnější, protože v tu chvíli si plně věřím. Postupem času se učím takhle žít i mimo tělocvičnu. V tréninku hledám paralely s jinými problémy, které řeším doma nebo v práci. Taky chodím na trénink odpočívat nebo naopak „oprášit“ svou vlastní disciplínu. Vždycky záleží na mé aktuální životní situaci. 

Jaký trik děláte rád, ze kterého máte naopak respekt? Je nějaký, ze kterého máte strach? Pracujete nějak se strachem?

Trik, který si asi nejvíce užívám, tak je momentálně gainer, určitě bych jich ale vymyslel více. S respektem se snažím přistupovat ke všemu, v čem nemám 100 % kontrolu. Hodně se soustředím například u salt s dvojitým vrutem, jelikož jsem si u nich častokrát blbě došlápl při dopadu. Vždy se nejdříve rozehřívám na menších vrutech, zjišťuji, jak jsem na tom s energií a až poté si dovolím roztočit se naplno.

Samozřejmě existuje hodně triků, kterých se bojím. Pokud mám vypíchnout jeden konkrétní, bude to kong gainer. Patří k těm psychicky nejnepříjemnějším, protože se při něm člověk točí hlavou přímo proti hraně překážky. Stačí udělat malou chybu a klidně může dojít na otřes mozku nebo poranění páteře. Vím, o čem mluvím, protože se mi to v minulosti povedlo. Jeden nerozvážnej odraz a probudil jsem se až ve špitále. Přestože kong gainer zvládnu skočit i dnes, strach si s sebou nesu pokaždé, když se o něj pokouším.

Co se strachu týče, naučil jsem se s ním celkem dobře pracovat. Prošel jsem si fází, kdy jsem se bál zkoušet téměř cokoliv nového, ale i obdobím, kdy jsem dokázal strach plně ignorovat. Ani jeden z extrémů však nebyl ideální. Pokud nás strach ovládá, sami si nedovolíme využít náš plný potenciál. Pokud se naopak pouštíme do všeho po hlavě, s velkou pravděpodobností se dříve nebo později stane nějaký průšvih. V tuhle chvíli, pokud stojím proti nějaké překážce, která mě děsí, začnu situaci analyzovat. Zhodnotím nejhorší možné scénáře a následně promýšlím postup, jak jim předejít. Vyhodnotím, zda-li je riziko minimální nebo příliš vysoké a poté se rozhodnu, jestli mi to stojí za to a jestli se cítím fyzicky připraven. Je to všechno o tom znát svoje schopnosti a limity a přistupovat kriticky ke každé překážce. Strachu je potřeba naslouchat, ale musíme ho vždy konfrontovat s logikou, aby nad námi neměl kontrolu.

Je nějaké pravidlo, kterého se vždycky držíte?

Vždycky se snažím oprostit od svých očekávání. Nespočetněkrát jsem si maloval, co všechno budu na tréninku skákat a pak jsem byl zklamaný, když se mi nedařilo podle představ. Přišel jsem na to, že nejlepší tréninky jsou tehdy, když nechám svoji energii volně plynout. Nestanovuji si přesný plán toho, co musím během tréninku zvládnout. Prostě přijdu, začnu se rozcvičovat a čekám, kam mě pohyb nasměřuje. Jsem pak daleko uvolněnější, více si pohyb užívám a často i podávám ty nejlepší výkony. Řekl bych, že se snažím plavat s proudem. Učím se soustředit jen na to, co jsem schopen ovlivnit, a to nejen na tréninku.

Máte nějaký parkourový úspěch?

Dovolím si tvrdit, že ano. Vyhrál jsem 2x mistrovství České republiky v parkour (2015, 2016), mám za sebou stovky veřejných vystoupení a stovky odtrénovaných dětí. Několik let jsem se živil čistě jenom parkourem a cestoval téměř po celé ČR. V posledních dvou letech jsem spolupracoval jako konzultant nového filmu o parkouru, který by se měl snad do roka začít natáčet (zatím probíhají castingy na herce). Parkour mi dal spoustu skvělých přátel, zážitků a zkušeností.

Máte nějakého oblíbeného českého nebo světového parkouristu?

Českou scénu upřímně moc nesleduji, přičemž bych ale rozhodně nechtěl tvrdit, že tu žádné skvělé parkouristy nemáme. Za top v ČR bych si dovolil označit Petra Hubku, Matěje Srovnala nebo Filipa Maška. Inspiraci jsem ale vždycky hledal primárně za hranicemi. Takovými největšími favority pro mě byli Pavel „Pasha“ Petkuns, Nate Weston a Matthias Mayer.

Co Vás kromě parkouru baví, co děláte?

Mám rád svou práci. Pracuji jako projektový manažer. Je to obor, který mi spadl do klína úplnou náhodou, ale musím říct, že jsem v tom našel podobný zápal, jako kdysi v parkouru. Jinak moc rád chodím do sauny nebo trávím čas s manželkou či přáteli.