Rozhovor s Martinem Macíkem Jr.-výherce Dakaru 2024 a 2025

Úno 12, 2025

Kdy Vás poprvé napadlo, že byste mohl být závodníkem slavné Dakar Rallye?

Myslím si, že to bylo naprosto přirozené. Když můj táta začal závodit, bylo mi 13. V té době jsem na Dakar vůbec nemyslel, i když jsem závodil na motorce. Potom jsem na chvíli přestal a začal jsem se věnovat intenzivněji basketballu. Reprezentoval jsem několik týmů a dokonce jsem hrál i v Austrálii. Jenže jsem si přetrhal vazy v koleni, takže na NBA to nevypadalo. A když jsem se vrátil a studoval jsem vysokou školu, podařilo se mi dostat se do kabiny s jedním z našich kamarádů, Vlastou Vildmanem (několikanásobným účastníkem známé rallye – pozn. redakce), jako navigátor. Tenkrát mi táta věřil, tak mě tam posadil. Odjezdil jsem jako navigátor 2 závody a tam už jsem si s tou myšlenkou začal pohrávat. Druhý Dakar jsem se jako navigátor i bál, bych řekl, ale snažil jsem se hledat způsoby, jak zrychlit, snažil jsem kecat do řízení Vlastovi. Určitě měl z toho hroznou radost. A pak už jsem jezdil různý přejezdy. Vlastně v roce 2009 jsem jel už jako tátův navigátor ve všech různých závodech kromě Dakaru. Tam to tenkrát všechno vznikalo a v roce 2015 jsem se postavil na start už jako pilot.

Co to obnáší být řidičem takto silného stroje a jak probíhaly přípravy na Dakar 2025?

No začnu odzadu. Vždycky poslední tři měsíce v roce jsou fyzickou přípravou na Dakar a zároveň jezdím Rallye du Maroc, to je taková generálka nových strojů a změn na kamionu na vrchol naší sezóny. A on je to vlastně začátek sezóny. Pro nás je to jak začátek, tak zároveň vrchol. Příprava na Dakar je celoroční. Ale dneska se už na každý závod připravujeme sólo. Opravdu to je mašina, která je v provozu celý rok.

A co to obnáší být řidičem takto silného stroje? V první řadě musí mít člověk respekt a musí k tomu přistupovat k tomu tak, že se jedná o závodní stroj a dneska to už to není typický kamion, je to spíš taková bugina, která má deset tun. A to je asi to nejdůležitější, co řidič musí brát na zřetel. Je potřeba pořád myslet na to, že se těch deset tun někam hrne v obrovské rychlosti. My máme povolenou maximální rychlost 140 km/h a v ten moment je zásadní, aby člověk opravdu věděl, že to nezabrzdí na místě. Není to osobák, u kterého když dupnete na brzdu, tak se zastaví a pošlete to do jakýkoliv zatáčky, anebo před skokem to trochu přibrzdíte, ale tady to pořád letí, takže na to si člověk musí dát pozor. Jinak je to klasický závodní auto, které je nesmírně ovladatelné a krásně reaguje na všechno, co má, a to se mi právě hrozně líbí na těch našich strojích, co jsme vyvinuli až do této podoby.

Jak jste zatím spokojen s motory od značky IVECO?

My si motory stavíme sami, ale je postaven na základě tohoto motoru FPT Cursor 13 a potom už to je taková naše skládačka, kde máme několik svých dílů, jako například hlava, turbo a podobně. Potom si ho poskládáme, naladíme a pak máme svůj počítač, respektive jednotku, která to řídí. Ta jednotka má software, který ovládá výkon, vstřikování a podobně. Takže jsme spokojení. Jinak kdybychom ten motor neměli a nestavěli si ho sami, tak bychom nebyli, kde jsme dnes.

Co vás na Dakaru baví nejvíce?

Rozhodně to je adrenalin a závodění jako takový. Možná to bude i tlak. Určitě to bude i dobrodružství, protože se člověk odrelaxuje od té reality a já v normálních podmínkách pracuji každý den a jsem workoholik. Doma mám rodinu s třemi dětmi a snažím se věnovat i jim a snažím se ty priority rozdělovat. Ale Dakar je něco, co vás odtrhne od reality úplně kompletně a dodá vám něco, co mě osobně v životě posunulo hodně dopředu. Je to i životní styl. Ale spíš se bavíme o tom, že člověk má nějaký adrenalin, dobrodružství a že dělá to, co ho baví, na vrcholu. A proto si dneska říkáme profesionálové.

Jak vás napadlo založit vlastní závodní tým?

Trochu historie. Vlastně táta začal závodit pod svým vlastním jménem jako Martin Macík, pak se spojil s jiným motorkářským týmem a vznikl KM Racing. Následně z KM Racingu díky generálnímu partnerovi vznikl Big Shock Racing Team. Kde jsme vytvořili značku pod Big Shockem a podařilo se nám po deseti letech dostat do neuvěřitelných výšin. Následně když skončila tahle reklamní smlouva, rozhodli jsme se, že začneme stavět kamiony na zakázku a budeme mít vlastní tým MM Technology, pod kterým dneska kamiony vyrábíme a zároveň pod ní závodíme, abychom ukazovali, že ty naše kamiony jsou opravdu na nejvyšší úrovni.

Proč už nejezdíte na Dakaru s Liazkou?

Liaz jako takový jako česká značka už bohužel neexistuje. Kdyby existovala, tak věřím, že bychom s ní závodili do teď a vyvíjíme pod touto značkou celý závodní stroj. Ale bohužel neexistuje. Proto závodíme jako MM Technology.

Jaké byly vaše první pocity, když jste vyhrál Dakar?

Pocity, když jsme projeli cílovou páskou, byly takové nijaké, a chvilku jsme čekali, co to vlastně přinese. Člověk očekává Hollywood, lítání rachejtlí a šampáňa a to tak úplně není. Člověk podstupuje obrovskou zátěž na Dakaru a když projede cílem, tak má radost, že je to u konce. Hlavně když vede a chce vyhrát. Takže v tomto ohledu to nebylo, jako to je ve filmech. Potom to ale přišlo a emoce byly obrovské a obrovská radost. Zadostiučinění je to správné slovo, kdy opravdu píle, kterou jsme tomu dali za těch 22let od doby, co táta začal závodit, až do teďka, píle všech lidí MM týmu. Tam to prostě bylo vidět a bylo to parádní.

Kdo byl vaším idolem?

Já jsem nevyrůstal na idolech. Já jsem měl vedle sebe svého tátu, ten mě bral všude s sebou a ten byl mým idolem. Ale jak říkám, ne úplně s oblibou, mám problém s autoritou. I když s ním pracuju. Nicméně idol jako takový opravdu přede mnou nebyl, protože já, když něco dělám, tak v tom chci být nejlepší na světě a v ten moment musíte být třeba i lepší, než je váš idol. Takže bych to určitě nenazýval idolem, ale spíš vzhlížím k lidem, kteří něco dokázali, a to jak v byznysu, tak například i ke své ženě, která se dokáže postarat o celou naši rodinu. Vzhlížím také k tátovi, který dokázal to, co dokázal, takže vzhlížím opravdu k více lidem, kteří vedou společnosti, nebo kteří nás sponzorují. A protože dokázali vybudovat obrovskou firmu, což mně se ještě nepodařilo, to je mým cílem. Takže je to spíš o úctě a o respektu k ostatním, který by měl být mezi lidmi všeobecně, a myslím si, že to ve společnosti dnes hodně chybí.

Jaké jsou Vaše nejlepší a nejhorší zážitky z Dakaru?

Nejlepší je jasný. Je to určitě výhra na Dakaru. To je prostě ten vrchol všeho, co zažijete. A nejhorších je jich několik. Mě se lidi vždy ptají, co je můj nejhorší zážitek, nebo co bylo nejhorší na všech těch Dakarech. Určitě si vzpomenu na dva. Jedním byl první Dakar, který jsem v polovině musel opustit, z technického důvodu jsme nemohli pokračovat a vyhodili nás. To se dneska nestává, dneska se dá pokračovat. Bylo to hodně těžké to si pamatuji. Byl jsem mladý a měl jsem ambice, emoce a prostě všechno je v tom věku trošku jinak.

Druhý je z roku 2019, tenkrát poslední Dakar s Frantou. Prali jsme se o první příčky s Rusákama a skočil jsem tam z takového obrovského schodu. Měl asi 5 metrů. Skočili jsme a urvali jsme kolo a Dakar pro nás skončil. A zase když jste na vrcholu, tak to nejvíc bolí. Kdybychom bylo desátí nebo patnáctí, tak to bolí taky, ale ne tolik. Na druhou stranu o kejhák nám šlo jen v několika případech, ale to je tak strašně rychlý, že si to člověk potom ani nezapamatuje. Ale myslím si, že by občas měl, protože ta hra tam je a bohužel to co děláme, může být fatální, a je potřeba na to myslet a je potřeba k tomu mít respekt.