1. Dočetl jsem se, že jste začínal v souboru Radost&Impuls, bylo to Vaše první setkání s uměleckým světem? Jak dlouho jste v souboru působil? 

Podstatě ano, pokud tedy nebudu počítat takové ty školní akademie na základní škole, které se nedaly snad ani nazvat uměleckým světem, byly to spíš takové ty estrády, vytvořeny z povinnosti učitelek udělat něco kulturního se svou třídou. 

Do souboru jsem přišel, když mi bylo kolem dvanácti let a strávil jsem tam krásných deset.   

2. Kdy se k tanci přidala akrobacie? Máte nějakou speciální průpravu, nebo jste spíše samouk? 

Ono to bylo spíš naopak. K akrobacii se přidal tanec. Od předškolního věku do těch zmíněných dvanácti let jsem pravidelně dojížděl do Ostravy na gymnastické tréninky TJ Baník Ostrava, později TJ Sokol Ostrava. Poté co jsem si zlomil dětskou rozjařeností před tréninkem na dvakrát nárt nohy, rozhodl jsem se v gymnastice nepokračovat. Chtěl jsem se stát hokejovým brankářem. Rodiče se ale rozhodli pro tanec, a tak aniž by v té době něco tušili, nasměrovali můj osud cestou, po které kráčím teď. 

Takže to byla prvně akrobacie, pak tanec a potom se to v Praze propojilo. Základy, které jsem jako dítě v akrobacii získal a nechal je během mé “taneční éry” lehce odpočívat, jsem příchodem do Cirk La Putyky oprášil a postupem času s každým novým představením rozvíjel. 

(Cirk la Putyka je soubor nového cirkusu, tj. cirkusu, kde se spojuje hudba, tanec, akrobacie, divadlo – poznámka redakce). 

3. Z Bohumína do Prahy je to docela dálka. Jak daleko je to k Cirku La Putyka? Jak složitá a klikatá byla Vaše cesta k novému cirkusu? Byla vlastně docela dost jednoduchá. Vyloženě mi spadla pod nohy. Netoužil jsem po tom dělat nový cirkus, ani jsem moc nevěděl, že existuje, natož v Česku. Shodou okolností a náhod jsem se potkal s Rosťou Novákem ml., který mi nabídl učit akrobacii, většinou absolventy či studenty DAMU, pro jeho absolventské novocirkusové představení. Tak jsem mu na ty jeho “laboratoře” chodil učit herce pozemní/pohybovou akrobacii. Dopadlo to tak, že místo těch studentů, co se na to připravovali, vybral Rosťa ty lektory, co učili. A tak jsem se dostal k první novocirkusové show La Putyka, kde jsem také prvně okusil cirkusovou disciplínu hand to hand (párová, silová akrabacie). 

4. Tušil jste hned, na jak dlouho Vás vtáhne? Jak jste vnímal začátky Cirku? 

Netušil jsem nic. Byl jsem v té době o dost víc lehkomyslný než jsem teď, neřešil moc budoucnost, bral to, co je mi momentálně životem nabízeno. Taky jsme si mysleli, že show bude mít tak maximálně tři reprízy a konec. Letos jsme oslavovali 15let od uvedení premiéry. Kdo by to byl tenkrát řekl. 

Začátky byly moc fajn. Byla to jízda na vlně euforie. Byla to zábava, hobby. Radost ze změny prostředí, poznání nového kruhu přátel, lidí. Byla to taková duha štěstí a radosti, která na nás zářivě svítila a my hltali očima její barvy.  

5. Kterou inscenaci máte nejraději, pokud se to dá říct? Která Vám osobně dala nejvíce zabrat? 

Hodně k srdci mi přirostla Slapstick Sonata. Představení, které objelo kus světa, byl to takový první reprezentant “Putyky” v zahraničí, výborná partička lidí v týmu. Možná i proto ho mám tolik rád, vzpomínek nejvíc. A cirkus bude!? To je další představení, ve kterém jsem si užil spoustu legrace. Ale vlastně každé představení, ve kterém jsem hrál, má své kouzlo, poetiku, barvy a hudbu. Je to pestrý a dobrý. Takže nemám nějaký pomyslný žebříček oblíbenosti představení, mám je v jednom pytli, do kterého šáhnu, a ať vytáhnu cokoliv, tak mě to vždy baví. 

Nejnáročnější představení bylo bezesporu Roots. Nádherné představení, které jsme hráli půl roku v Berlíně skoro každý den, sedm shows v týdnu. Celkově 180 shows za ten půl rok. Už to zní docela náročně. Navíc v této show jsem měl spoustu vstupů, ne až tak třeba náročné či nebezpečné, ale bylo to hodně “kardio”. Přirovnával jsem to k tomu, když sprintér běží stovku, ale třeba devětkrát za sebou. 

6. Představení La Putyka hrajete už pěknou řádku let. Proměnilo se nějak v čase? Vy sám přistupujete k roli po těch letech jinak? 

Je to tak, hraje se už krásných patnáct let! Co se změnilo, jsou určitě lidi, co v něm účinkují. Struktura představení je pořád stejná, akorát se obměnily některé fóry, lehce se upravila čísla, tak aby to mělo nožičky. Přece jenom aby to představení nepůsobilo jako dinosaurus po tolika letech, chtělo to trochu osvěžit. Vždyť i ta reálná hospoda dnes a před patnácti lety vypadala a fungovala trochu jinak. 

Osobně se na  tohle představení nemusím připravovat tolik jak dříve. Už jen čerpám z toho, do čeho jsem investoval v minulosti. 

7. Ve svých rolích často působíte jako showman, je to ve Vás nebo jste se tomu musel učit? V čem je pro Vás interakce s publikem inspirativní? 

 Asi bych řekl, že je to ve mně. V civilním životě je to možná trochu jinak, ne vždy se snažím být vidět, spíš se snažím splynout, neexhibovat, nezářit. Ale někdy se stanu středem pozornosti, aniž bych chtěl. To je pak těžké se schovat. Na stage je to jiné. Jiný svět. Jsem tam přece proto, aby se lidi koukali. Mám rád, když se lidi baví, když tu energii, co do nich posílám, dostávám taky od diváků zpět. Je to taková harmonie, symbióza s publikem. 

8. Patříte ke stálicím souboru, jak je pro Vás náročné a jiné se připravovat na představení, udržovat se v kondici? Změnil jste nějak přípravu? 

No jak na to odpovědět? Samozřejmě, že se člověk musí připravovat. Ale když se tak zamyslím, nemám pocit, že bych se nějak extrémně připravoval na představení. Už prostě z důvodu, že na to nebyl někdy čas. Dát se dohromady na trénink, to už byla disciplína sama o sobě. Jojo, byli jsme a tak pořád ještě trochu jsme punková skupinka. Má příprava bylo to, že se hrála představení, člověk se udržoval v kondici, měl kontakt s danou disciplínou, s tím svým řemeslem. Snažil jsem být zodpovědný aspoň ke svému tělu, protahoval jsem se a dělal kompenzační cviky tak, aby jsem používal tělo správně. 

Teď v době, kdy práce okolo divadla pomalu dohání tu hereckou a akrobatickou, je ta příprava samozřejmě ještě těžší. Seděti na několika židlích obnáší spoustu energii a právě taky menší čas na přípravu.  

9. V roce 2015 jste účinkoval v rámci Letních Shakespearovských slavností ve Snu noci svatojánské. Čím bylo pro Vás toto účinkování jiné, zajímavé, přínosné? 

Díky za připomenutí. Tohle byla jen krátká etuda. Byl jsem tam jako záskok na pár představení, především na zájezdy mimo Prahu. Bylo pěkné potkat zase jiný okruh lidí, i když spoustu lidí jsem už vlastně znal z dříve, tak bylo fajn s nimi strávit ten čas na zájezdech. Upřímně představení nebylo to, co by mě nějak posunulo dál, užíval jsem si prostě bytí na jevišti s touhle tou partou lidí. 

10.Máte profesní sen, který byste chtěl uskutečnit? 

Ani ne. Jen chci věci, co dělám, dělat dobře a aby mě ty věci, co mě čekají někde v budoucnu, prostě jen bavily a taky uživily. 

Díky za rozhovor.