Miroslav Vraštil – veslař, reprezentant, olympionik

Říj 16, 2024

Veslování máte v rodině, v krvi, bylo Vám už v dětství jasné, že to bude taky Váš sport, nebo jste pošilhával i po jiných odvětvích?

U veslování jsem skončil až docela pozdě. Táta moc nechtěl, abych dělal zrovna veslování. Začínal jsem házenou a pak vystřídal několik kolektivních sportů. Jako basketbal, baseball a fotbal. Ten jsem hrál asi dva roky. Pak jsem zabloudil k vodnímu slalomu a od něho už byla cesta na veslařskou loděnici rychlá. Táta zjistil asi až po měsíci, že už divokou vodu nedělám. Vždycky jsem se šel sám přihlásit.

Čím Vás veslování oslovilo, uchvátilo, vtáhlo? Měl jste naopak chuť někdy “utéct”?

Veslování je neskutečně tvrdý sport. Musí se trénovat opravdu spoustu hodin. Nejen na vodě, ale i na trenažérech a v posilovně. To všechno proto, aby to člověk pak mohl všechno využít a prodat při závodě, který je na 2000 m a trvá něco kolem 6 minut. Právě asi ta dřina mě na tom všem baví. Tenhle sport nic neodpustí a nedá se nic ošidit. To asi nejvíce sedí i k mé povaze. Jsem poctivý pracant 😊

Kdy a kde jste prožil svůj první závod ve veslování? A jaké byly vaše pocity?

První závody jsem prožil na brněnské přehradě. Popravdě už si je zase tolik nevybavuji. Přece jenom uteklo už hodně času. Jsem u veslování skoro 30 let a navíc zážitky z Olympijských her a Mistrovstvích světa byly mnohem silnější.

Mohl byste popsat typický den Vaší veslařské přípravy?

To je celkem jednoduché. Trénujeme 2–3krát denně. Někdy dvakrát denně veslujeme, jindy zařazujeme posilovnu nebo běh a cyklistiku. Záleží zrovna na tom, v jaké fázi přípravy jsme, jestli jsme někde na tréninkovém kempu apod. Průměrně odtrénuji tak 20 hodin týdně, na soustředěních nebo při závěrečných blocích až 28 hodin. V posledních letech se neobejdu ale i bez rehabilitace a masáží atd. Tělo dostává pořádně zabrat. A v zimním období, kdy trávíme na trenažérech převážnou část přípravy, dostává zabrat i hlava.

Jak dlouhá je veslařská sezona, kolik závodů obvykle stihnete? V čem se liší tréninky v zimě a v létě?

Vzhledem k tomu, že závodíme na světové špičce, nám sezóna vlastně začíná prvním světovým pohárem nebo dokonce rovnou Mistrovstvím Evropy. Zpravidla někdy v květnu. A končí na konci srpna nebo září. Nebo v případě olympijské sezóny, začátkem srpna. České závody jezdíme z plného tréninku. Tam není potřeba být odpočatý. V poslední sezóně jsme pak absolvovali několik dvoutýdenních soustředění ve slunném Španělsku. Dá se říct, že každý měsíc jsme byli 14 dní mimo republiku. To ale neznamená, že když se vrátíme, že trénujeme méně. Ale veslování na vodě střídá veslování na trenažéru.

Vzhledem k tomu, že jste zaměstnanec Dukly Praha, jak zvládáte přesuny do Prahy a zpět do Olomouce, jak často cestujete?

Dříve jsem cestoval mezi Prahou a Olomoucí opravdu hodně. Převážně vlakem. V posledních letech jsem měl ale štěstí na trenéra Michala Vabrouška. Ten chápal nejenom, že mám rodinu, které se musím věnovat, ale také, že moje psychická pohoda je možná důležitější než jen trénink. Proto mohla rodina se mnou i cestovat na tréninkové kempy a já mohl vidět vyrůstat mou dceru. Za to patří velký dík. To vše navíc navzdory tomu, že jsme byli terčem různých diskusí za našimi zády.

Začínal jste jako veslař v lodi sám, nebo Vám už od začátku někdo dělal parťáka? Je těžké být ”sehraná dvojka” s vesly?

Když jsem byl ještě starší žák, začínali jsme ve dvojicích. Ale v mojí profesionální kariéře je dobré a vítané umět jezdit a závodit i na skifu (sám). Ale mám radši veslování ve dvou. A být sehraný je svým způsobem těžké. Parťáci v lodi si musí mnohem víc rozumět i po lidské stránce. Na to jsem měl asi taky štěstí. A posledních 8 let s Jirkou Šimánkem jsme se pohádali asi jen jednou. Jinak jsme táhli za jeden provaz a byli k sobě naprosto otevření a upřímní. To si myslím, že je klíč.

Čtyřikrát jste se zúčastnil OH, co se Vám nejdříve vybaví při jejich vyslovení? Na které nejraději vzpomínáte a proč? Který z olympijských ideálů Vám je nejbližší?

Všechny Olympijské hry byly speciální. Byly jiné. Londýn byl první a vzhledem k tomu že v Anglii je veslování jeden z top sportů, byla divácká kulisa kolem 40 tisíc fenomenální. Rio bylo zvláštní, ale zajímavé. Tokyo díky Covidu ochuzené o diváky, ale to jsem si s Jirkou užil neskutečně. Celá ta sezóna byla krásná a emotivní. A i když jsme skončili na čtvrtém místě, byl to náš největší úspěch a tím už zůstane. No a Paříž zase plná lidí, kultury a historie. Atmosférou možná srovnatelné s Londýnem, ale silnější o to, že jsme mohli sdílet naše snažení a emoce s našimi nejbližšími. Dokonce přijel i můj táta a emoce s ním cloumaly. Přece jenom sport JE o emocích.

Jak dlouhý je olympijský cyklus veslaře? Liší se něčím příprava v neolympijské sezoně?

Já jsem strašně vděčný a rád, že jsem ten sport na takové úrovni mohl a dokázal dělat takhle dlouho. Naše neolympijské sezóny se zase moc neliší. Trénuje se dost stále. Jen snad před MS, které probíhá rok před Olympijskými hrami, je znát mnohem větší nervozita. Protože tohle MS bývá zároveň kvalifikací na OH. A věřte mi, kvalifikační kritéria jsou brutální.

Co byste vybral jako své největší sportovní úspěchy?

Když to vezmu čistě výsledkově, tak je to určitě 4. místo v Tokyu. Ale ostatních umístění a medailí z ME si taky vážím. Jen jsem v posledních letech trochu přehodnotil přístup k honění se po výsledcích. Spíše jsem se snažil každý trénink a každý závod udělat, jak nejlíp umím. Abych byl sám se sebou spokojený, že jsem udělal všechno, co jsem mohl. To myslím, že trochu souvisí s věkem a s vědomím toho, že konec kariéry se blížil. A já chtěl skončit v nejlepší svojí formě.

Čím Vás oslovil havajský Ironman, byla to letitá touha nebo momentální nápad? Pokud porovnáte přípravu veslaře a triatlonisty, v čem jsou podobné, co je naopak úplně jinak?

K Ironmanu mě přivedl táta. Jednou nás celou rodinu vzal na Havaj, kde on sám závodil. Mě ta atmosféra nadchla a o pár měsíců později jsem skoro bez specifického tréninku stál na startu Ironmana v Austrálii. A nebylo to vůbec zlé. Bylo to jako droga. Je to hodně podobný sport, co se týče tréninkové dřiny a mentální odolnosti. Je však dost rozdílný v délce trvání závodu. Přece jenom 6 minut nebo 9 hodin je velký rozdíl. Krize ve veslařském závodě stačí jen jedna a najednou přijdete o finále a dobré umístění. Kdežto v Ironmanu těch krizí prožijete desítky. Navíc Ironman na Havaji je jeden z nejdrsnějších z pohledu podmínek. Obrovský vítr, že vás i vytlačí ze silnice. Navíc vedro a velké vlhko. A máte mix extrému. Ale o to je to asi větší zážitek a emoce vydrží opravdu dlouho.

Co nejraději děláte mimo své zaměstnání? Co Vás baví, čím trávíte volný čas?

Když jsem v plné přípravě, tak toho volného času zase tolik není. Navíc jsem poslední roky ještě studoval Fakultu tělesné kultury a dodělával si spoustu dalších kurzů a licencí. Postupně jsem se připravoval na novou kariéru. Kariéru trenéra. Ale vždycky se snažím najít si čas na rodinu, hlavně naši tříletou dceru. Ta je trochu blázen po rodičích.

Máte nějaký sportovní sen, který byste si rád splnil?

Já jsem si většinu mých sportovních snů už splnil. Olympijské hry, Havaj. Teď mám spíš přání pomáhat jiným sportovcům splnit jejich sny. A k tomu je potřeba být opravdu dobrý trenér. A pak mít i trochu štěstí…

Děkujeme moc a ať se daří.