1. V kolika letech jste začal fotit a pamatujete si, jaká byla Vaše první fotka, na kterou jste byl pyšný? 

Poprvé jsem začal fotografovat, když mi bylo 22 let. 

Přibližně po týdnu, kdy jsem si zakoupil svůj první fotoaparát od firmy Canon, jsem se z médií dozvěděl, že se chystají v Praze na 1. máje střety anarchistů a policie.  

V té době jsem byl po operaci vazů v koleni a chodil jsem o berlích. Přesto jsem se vydal do Prahy se učit fotografovat. Tam jsem udělal svoji první a myslím zdařilou fotografii převráceného policejního auta před Národním divadlem, kolem kterého běží v mlze z dýmovnic policisté. Bylo to moje první opravdové fotografické dobrodružství plné adrenalinu. Několikrát kolem mě letěl Molotovův koktejl (zápalná láhev) a kamení, které dopadalo mezi policisty. Bylo tam tehdy i několik zraněných lidí. 

Na svoji svojí první fotografii otištěnou v MF DNES jsem byl velice pyšný. Byla to fotografie mažoretek na Labském veletrhu, při které jsem ležel na zemi uprostřed silnice. Asi mě měli ostatní fotografové za blázna, ale já se i po těch 25 letech snažím fotit jinak než ostatní. Odlišovat se, budovat si svůj rukopis.  

2. Pracoval jste ještě s fotoaparáty na klasický kinofilm, nebo už jste rovnou vplul do éry digitálních fotoaparátů? Pokud Vám není ani klasický foťák cizí, má oproti digitálnímu nějaké výhody a naopak, je něco, kde určitě zaostává? 

Ano, začínal jsem tehdy na analogovém fotoaparátu. Naučilo vás to více přemýšlet o každém snímku, filmy byly drahé. Dnes uděláte při reportáži bezzrcadlovkou třeba i několik set fotografií, tenkrát při reportáži třeba jen jeden až dva filmy. Co se týče porovnání – tak na analog dnes fotí hlavně lidi ,,srdcaři´´, co milují ten moment překvapení po vyvolání filmu. Milují to zrno při vyšší citlivosti filmu. Dělají si v temných komorách fotografie. Hlavně černobílá fotografie má stále zastoupení u aktů, krajinářské, street a dokumentární fotografie.  

Výhodou je rychlost. Analog již dnes v reportážní fotografii ztratil své místo.  

Dnešní bezzrcadlovky mají oproti klasickým fotoaparátům neuvěřitelné výhody a sci-fi schopnosti. Snímání několika desítek snímku za vteřinu, zaostřování na lidské nebo zvířecí oči. Fotografování téměř ve tmě bez blesku a další výhody.  Redakce potřebují obrázky téměř okamžitě, takže se posílají fotografie přímo z fotoaparátu nebo z notebooku. Zároveň se z akce ihned posílají i krátká videa, třeba na iDnes.cz 

3. Dnes pracujete pro vydavatelství MAFRA, jak dlouhá byla cesta od amatérské fotografie k profesionální reportážní fotografii? Máte vystudovanou nějakou školu zaměřenou na fotografii? 

Pracovat pro noviny MF DNES byl můj sen a ten si plním skoro již 14 let. Na konkurzu nás tehdy bylo přihlášených 31 fotografů. Z portfólií a zkušebních reportáží pak vybrali mě. 

Vystudovanou střední školu se zaměřením na fotografii nemám. Bylo to tedy o opravdovém štěstí a myslím i trpělivosti a sebevzdělávání. 

V začátcích jsem absolvoval jen kurz street fotografie v Praze u pana Ondřeje Neffa, který mě již před 24 lety věštil slibnou kariéru. Poté jsem ještě absolvoval roční kurz grafických programů. 

Jak už jsem se zmínil, roli v mém životě zahrálo štěstí. Po té demonstraci jsem navštívil redakci novin a ukázal jim své snímky pouze z této akce. Jiné jsem ostatně ani neměl. Ty fotografie se jim líbily a nabídli mi práci externisty. Začal jsem tak pracovat po boku fotografů MF DNES, Hradeckých novin a ČTK po několik let. K tomu jsem fotografoval rodinné fotografie, produkty v ateliéru, studenty na maturitní tabla, plesy a svatební fotografii. 

Bude to znít šíleně, ale v té době, kdy se ve fotografii hledáte, nemáte rodinu, jsem dokumentoval nebezpečná místa, abych se tak učil fotografovat pod tlakem a ve stresu. Nechyběl jsem snad na žádné demonstraci v ČR. Asi jsem i bláhově v té době snil dostat se do Reflexu a začít cestovat po světě i do válečných zón, jako jejich kmenový fotograf Honza Šibík. Adrenalin jsem také hledal u svého milovaného koníčku snowboardingu a začal fotografovat pro magazíny. Díky nim jsem cestoval po celé Evropě a fotografoval na světových pohárech ty nejlepší jezdce. Jezdil a fotografoval jsem hodně freeriding – tam to bylo občas nebezpečné, když se uvolní laviny. Postupem času ale přichází vystřízlivění a čím je člověk starší, tak je i moudřejší, opatrnější a nepodstupuje už zbytečná rizika. Žádná fotografie na světě nestojí za to být zraněn nebo zabit. Válečných reportérů jsou plné hřbitovy. Například v dnešní době je ve válečné zóně pro snipera člověk s neprůstřelnou vestou a nápisem PRESS cíl číslo jedna.  

4. Máte nějaké oblíbené motivy, které fotíte? 

Momentálně nejoblíbenější motivy mám v abstrakci. 

5. Mohl byste nám přiblížit některé z vašich projektů? Ze kterých máte největší radost? 

Těch projektů bylo opravdu hodně a z každého jsem si vzal nějaké to ponaučení. 

Pro fotografa je nesmírně důležité mít nápady a ty, pokud možno přes překážky realizovat. Pracovat na projektech, které před vámi ještě nikdo nerealizoval. Být co nejvíce originální, dělat si to po svém, jinak. 

Projekty:  

Trochu jiný způsob bytí 

Dokument o Romech a jejich odlišném přístupu k životu, než máme my. 

Kryštof 6 

Dokument o práci leteckých záchranářů v Hradci Králové. Devět dní strávených ve žluté helikoptéře. 

Oběti šmejdů 

Dokument o napálených důchodcích při předváděcích akcích. Šmejdi, kteří důchodce pod psychickým nátlakem připravili až o stovky tisíc korun. 

Ambulance v zoo 

Dokument o práci dvou veterinářů v Safari Park Dvůr Králové nad Labem. Po dobu dvou let jsem tak byl účastníkem při desítkách operací zvířat. 

Uzavřená zoo 

Doba ledová. Tak by se dalo nazvat období Covidu, kdy bylo vše uzavřené. Všichni museli být doma a já dokumentoval zvířata v prázdném Safari Parku. 

Doteky Afriky 

Chodidla afrických zvířat, tak jak je ještě nikdo neviděl. 

Plechová abstrakce 

Posledních několik let se věnuji abstraktní fotografii. Hledám krásu v ošklivosti plechových materiálů, jako jsou garážová vrata, trafostanice, billboardy a vlaky. 

Struktury 

Projekt, ve kterém hledám zajímavé struktury všech různých materiálů všude kolem nás – beton, dřevo, plech, asfalt, led atd. 

Neznámé planety 

V příštím roce chystám zahájení výstavy fotografií neznámých planet. Lidská fantazie je jako nekonečný vesmír. 

Vous 

Lentikulární fotografie, které ukazují, jak se dá návštěvou barbershopu změnit identita člověka. 

6. Máte nějaká ocenění? 

2010 – Via Lucis   1.místo 

2016 – Czech Press Photo   příroda a věda 1.místo 

2017 – Czech Press Photo single portrét nominace na 1.místo 

2018 – Czech Nature Photo  Zvířata v lidské péči, nominace na 1.místo 

2018 – Czech Press Photo single příroda a, věda a životní prostředí nominace na        1.místo 

2020 – Czech Press Photo Člověk a životní prostředí 3.místo 

2021 – Czech Nature Photo série 1.místo 

2021 – Czech Press Photo série měsíce únor 1.místo 

2021 – Czech Press Photo  hlavní cena Samsung 

2022 – Czech Nature Photo série nominace na 1. místo 

2023 – Czech Press Photo série Člověk a životní prostředí nominace na 1.místo 

7. Na které nejzajímavější místo v České republice a zahraničí jste se díky fotografii nebo práci dostal? 

Každý den jsem při svých reportážích na nových místech a poznávám zajímavé lidi. Je skvělé, že díky svému zaměstnání mám možnost se dostat na místa, kam se běžně nedostanete. Například prezidentské návštěvy, na koncertech jste pak v bezprostřední blízkosti kapel, natáčení filmů snad se všemi českými, ale i zahraničními herci, zkoušky v divadlech atd. 

Už ani nespočítám, kolikrát jsem dokumentoval z horkovzdušných balónů, letadel, kde mám vysazené dveře …  

Velice rád taky fotografuji na svých cestách například po Asii (Kambodža, Thajsko, Indonésie), Jižní Americe (Peru) a překrásném severu oblasti Islandu, Švédska a Norska. 

Co mi ale určitě na celý život utkví v paměti, bylo fotografování akrobatických pilotů Flying Bulls, kteří vytvořili světový rekord v sudových výkrutech. Já v jednom z těch letadel pak mohl sedět a zažít na vlastní kůži přetížení 6G. 

8. Jako instruktor se účastníte i fotoworkshopů pro školy Necvakejte, foťte! Jak jste se k této práci dostal? Co Vám přináší práce s mladými fotografy? 

Byl jsem osloven organizátory fotoworkshopu. Úplně první bylo gymnázium v Trutnově a já mohl studenty učit vidět to, co do té doby přehlíželi – tzv. školní abstrakce. Na těchto kurzech mám radost předávat zkušenosti studentům a motivovat je. Kdo ví, zdali některý z nich jednou nebude slavný fotograf… 

9. Bál jste se někdy při focení? Vyhrožoval Vám někdo kvůli fotografiím? 

Jak jsem již odpovídal u jedné z předchozích otázek. 

V ČR jste ve velmi bezpečné zemi, ale připlést se do nějaké šarvátky fotbalových fanoušku může být pro vás nebezpečné. Demonstrace už dnes nejsou to, co bývalo. 

Vyhrožování bych neřekl, ale nadávky, nenávist, podrážděnost jsem registroval hlavně v období Covidu a v době, kdy MAFRU ještě vlastnil Andrej Babiš. 

Ano, momentálně bych nejel fotografovat do válečných oblastí a již nikdy bych si nesedl do motorového rogala. 

Navíc nás, kmenové fotografy, v dnešní době redakce už neposílají do oblastí s vysokým rizikem z důvodu bezpečnosti, ale i finanční náročnosti. Je mnohem výhodnější nákup fotografií od světových agentur AFP, ČTK, Reuters, AP apod.  

10. Je nějaká hranice, kterou byste jako fotograf nechtěl překročit? Musel jste se někdy už takto rozhodovat? 

Hranice má každý fotograf posunuté jinak. Opravdu záleží na situaci, co, kde a proč tam vlastně jste. Fotografie dokáže zachránit, ale také ublížit. Je to o tom člověku za kamerou, o jeho poslání. Tam, kde někteří fotografové končí a už nemohou přes etické přesvědčení dál, jiní začínají teprve fotografovat. Nemyslím tím, že by ten člověk byl cynik, ale chce co nejvěrněji ukázat tu surovou realitu a jeho fotografiemi změnit svět k lepšímu. 

11. Máte nějaký svůj profesní sen, kam byste se chtěl ve své práci posunout? 

Sny máme každý a jak jsem již psal – já ho žiji od té doby, co jsem fotoreportérem. 

Pro mě není práce jenom práce, ale zábavou, koníčkem, láskou i drogou. 

Přeji si, aby se Česká republika ubírala západním směrem a nikdy se nezapomnělo na zvěrstva komunistů a ruských vrahů. 

Přál bych si, abych potkával při své práci co nejvíce pozitivně smýšlejících lidí. 

Přál bych si, abych byl zdráv a mohl jsem dělat dobře svojí práci. 

Přál bych si vydat dětskou knihu Doteky Afriky a knihu o abstrakci. 

Přeji si mít spoustu nápadů a ty následně realizovat. 

Přeji si mít stále v životě rodinné štěstí. 

12. Co děláte rád ve svém volném čase? Co Vám dělá radost? 

Ve volném čase být se svojí rodinou, velice tolerantní manželkou Majdou, synem Tadeáškem a dcerou Anežkou. To mi dělá tu největší radost. 

Radost mi určitě dělá osmiletá dcera Anežka, která se již pár let věnuje právě fotografování, horolezectví a snowboardingu stejně jako já. 

Díky za rozhovor a přejeme spoustu zdařilých snímků.  Viktorie Skalická, Jakub Dušek