Rozhovor s hercem Michalem Nesvadbou

Lis 27, 2024

Co Vás přivedlo k práci v Kouzelné školce a co Vás na ní nejvíce bavilo?

Asi velkým štěstím pro mě bylo, že jsem byl ve správnou chvíli na správném místě, ale ve skutečnosti jsem tam byl víckrát. Mluvím o České televizi a o tehdejších návštěvách u dramaturgyně dětského vysílání, kam jsem nosil své náměty. Odmítání jsem zažil hodně, ale náhoda tomu chtěla, že u druhého stolu seděla jiná dramaturgyně, která mě pečlivě poslouchala a i se dobře bavila. Právě ona přišla s nápadem Kouzelné školky a já si jednoho dne přesedl k ní o židli dál. Možná jsem ji inspiroval. Příležitost hrát v Kouzelné školce ze mě udělala scénáristu s neobvyklými nápady, které děti milovaly. A to mě bavilo po celých 23 let. Neopakovat se a stále překvapovat.

Měli jsme rádi triky s izolepou, kdy Vás napadlo, že se dá použít i jinak, co Vás inspirovalo?

Vymyslet něco, co nedělá nikdo na světě, bylo odjakživa mým předsevzetím i za posměchu mých spolužáků. Jako hodně malý jsem totiž toužil po hračce, která by se vešla do kapsy a nikdy by mě nenudila, protože by měla schopnost se obměňovat. Později ji někdo chytřejší vymyslel a začalo se jí říkat, mobil. Štěstím ke slávě bylo, že jsem byl motivovaný nabídkou z Japonska, hrát na festivalu umělců, kteří v několika minutách umí, svým zvláštními kousky, pobavit diváky v hledišti. Když přijeli japonští agenti do Prahy, doslova zírali na moji samolepicí pásku, jako by ji nikdy neviděli. Přitom ji má každý na kancelářském stole. Efektem bylo, že jsem ji před nimi rozvíjel ve velkém množství. Následně jsem ji stlačoval, muchlal, skládal barevné kusy k sobě a v mžiku z nich byl plastický předmět, připomínající hamburger anebo zrovna sushi. Nabídku do Japonska jsem vyhrál. Dodnes to nedělá nikdo na světě. Zrodem nápadu byl pohled na nešikovného skladníka, který omotával samolepicí páskou papírové krabice do sběru.

Co Vám na Kouzelné školce nejvíce chybí?

Chybí mi to těšení se na bezprostřední reakce dětí na mé krátké televizní skeče. Principem mých moderátorských vstupů mezi pohádkami bylo rozvinutí nějakého jednoduchého problému. Následně jsem řekl, že mám nápad a při odchodu mimo záběr kamery jsem ještě pravidelně dodal: „Hned jsem zpátky!“ Do obrazu jsem se vrátil za vteřinu s originálním zlepšovákem nebo vynálezem, který vyřešil problém, i když úplně nesmyslně, ale hlavu a patu to mělo. Moje tvůrčí urputnost, být na sebe přísný a pokaždé něco nového vymyslet, byla vždy vyvážená jásotem a smíchem mých diváků, kluků a holek, se kterými jsem se potkal. Připomínají mi to dodnes a to je jim třeba 27 nebo 30 let.

Práce musela být časově náročná, měl jste i jiná zaměstnání?

V počátku mé kariéry, po dokončení Státní konzervatoře, jsem byl odhodlaný hrát pouze pro dospělé, i když jsem od svých šestnácti let mému tatínkovi asistoval na jeho představení pro děti. Nakonec bylo pro mě vítězstvím, stát se hercem pro děti, rozumět jim a dělat je šťastnými. Kromě psaní scénářů (a bylo jich přes jeden tisíc dvě stě), jsem každý víkend pokračoval v rodinné tradici a hrál pro děti po kulturních domech. Počet představení, v jedné velké „šňůře“, která trvala víc než 23 let, asi těžko někdo překoná a rád se před ním skloním. Mé hraní pro děti bylo a je posláním. Teď, i když hraji v kulturních domech s mými novými show stále, mám víc času fušovat i do jiných uměleckých forem. Pro zábavu a ne jako zaměstnání.

Kouzelnou školkou provázely děti maňásci, který byl Váš nejoblíbenější?

Upřímně řečeno, nikdy jsem se žádnými maňásky hrát nechtěl. V žádném svém divadelním představení ani maňásky nemám, i když je tam spousta rekvizit, kterým vdechuji život, měním jejich významy. Ale abych se z Vaší otázky nevykroutil, tak mým skutečným a jediným kamarádem se stal v Kouzelné školce žlutý skřítek František s hlasem Tomáše Juřičky. Byli jsme před kamerou neskutečně sehraní, což vyhovovalo především mně. Přiznám se, že ve snaze si pohlídat vyznění mých gagů, tak jsem často zapomínal říkat svůj text, který mi předepisoval můj scénář. Tomáš byl ale natolik bystrý, že to s naprostou samozřejmostí odříkal za mě a mluvil tak dlouho, dokud jsem se nechytil. Další skřítci, kteří po čase přibyli do Kouzelné školky, byla zelená Fanynka a červený Filípek. Já byl proti nim, protože soustředění dětí v jednoho skřítka, kterého měly jako „modlu“, jejich příchod rozbil. Ale funguje to a tak jsem se asi mýlil. Já s nimi na obrazovce odmítl hrát. Výjimka, potvrzuje pravidlo.

Jaký jste byl žák ve škole, jaké předměty vás bavily?

Bavil mě tělocvik, matiku jsem se doučoval mimo školu a češtinu dřel doma s rodiči. Uměl ji táta. Maminka radila s dějinami. Učitelka na výtvarnou výchovu do mě rýpala, že bych měl malovat lépe, když jsem syn malíře a učitelka na chemii to se mnou vzdala už po prvním měsíci. Pamatuji si, že jsem byl šaškem třídy a vtipkoval i během vyučovacích hodin. Jedním z mým největších šprýmařských kousků bylo, že jsem se nenápadně při vyučování proplížil z první lavice do poslední, a když jsem byl vyvolán, vstal jsem z ní na jiném místě. Všichni se smáli. Ne, tolik učitelka. Překvapovat spolužáky k pobavení jsem měl vlohy od narození, ale do školy se to moc nehodilo. Dodnes mě to ale živí.

Čím se zabýváte dnes, pracujete na jiném dětském pořadu či seriálu?

Napsal jsem letos obsáhlý námět k animovanému celovečernímu filmu. Má 180 stran A4. Byl jsem za svoji kariéru úspěšný svými krátkými scénkami na tři minuty, ale spisovatelem nejsem. Byla to výzva, kterou jsem odkládal do doby, až na ní budu mít čas. Od prvního zapsaného nápadu uplynulo dlouhých sedm let. Teď už je v rukou pověřené osoby a čeká na svůj osud, ale vím, že je to „na dlouhé lokte“. Ještě před tím jsem odevzdal do Déčka další svůj námět na třináctidílný seriál pro děti, tak uvidíme, jestli se bude hodit do dramaturgického plánu. Kolem kamery, ať už před ní nebo za ní se motám stále a nové cíle se mi hromadí. Nejsem pod žádným časovým tlakem, takže se spíš tím vším bavím. Naplňuje mě to.

Čím jste se zabýval před Kouzelnou Školkou?

Možná málokdo ví, že jsem rekonstruoval staré prostory velké tiskárny a následně v nich vybudoval, jako jeden z prvních, taneční studio moderních (contemporary dance), jazzových (jazz dance) i afrických tanců v centru Prahy. Dokonce jsem obsluhoval v baru, prodával permanentky a uklízel šatny vč. toalet. Když všichni v deset hodin večer odešli, měl jsem sály pro sebe a zkoušel tam to, co jsem zase potřeboval já. Zajímavostí je, že jsem pod zrcadly ve velkém sále nechal vzkaz do budoucna. Nehledejte ale zatím nic výjimečného. Je pod nimi napsáno, kdo studio založil a jak tam trpěl. Taneční sály fungují dodnes a zrcadla tam stále visí.

Chtěl jste být vždy hercem?

Chtěl jsem být „mimem“ s bílou maskou na obličeji. Chtěl jsem být klaunem s červeným nosem a jedním z filmové dvojice z němých grotesek Laurel a Hardy. Nakonec jsem si našel svoji cestu, i když z každého mám něco. Ale všechny tyto lásky měly původ v mém báječném dětství. Byl jsem obklopen obrázky mého otce, které rád pokládal na koberec a já měl tu čest je gumovat. Abych to upřesnil. Gumovat přetahy tužkou. Chodil jsem se na mého tátu dívat za oponu Národního divadla, do portálu, ale nejraději jsem s ním navštěvoval cirkusy na Letné. Vždycky mě nutil, než tupě zírat do slunce na pláži nebo do stropu doma, abych něco vymýšlel. To mi zůstalo a jsem v tom pilný dodnes. S opravdovým činoherním herectvím jsem koketoval šest let na střední škole, ale ruce a nohy, které předbíhaly mé slovo, a moje mimika vč. stylizovaného pohybu, mně posunuly zpět k mé lásce, k pantomimě, klaunérii a ke grotesce.

Dělal jste někdy nějaký sport?

Běhal jsem závodně krátké tratě, ale fyzicky jsem se na to moc nehodil. Byl jsem moc hubený oproti nadupaným běžcům kolem mě. Hodil jsem se na maraton, ale to byla pro mě pouze výzva ztraceného času. Hrál jsem košíkovou za Spartu a dostal i medaili, ale nebyl jsem tak vysoký, abych doskočil míče pod košem. Kamarády z teamu mám dodnes. Bavila mě kopaná, ale rodiče ze mě fotbalistu nechtěli mít, i když otec byl velký Slávista. Teď jsem golfista, který se to za 27 let velké snahy pořádně nenaučil, ale baví mě to. U toho asi už zůstanu, mám na to totiž ideální věk a hraji, nikoliv divadlo, ale golf, všude se slevou, jako senior. (Smích).

Ať se daří

Pozdravuji