Vybavil byste si nějakou vzpomínku na svá školní léta? 
Vybavuji si jich spousty. Ale budu upřímný a přiblížím vám tu první, která mi naskočila. Není sice úplně korektní, ale na druhou stranu z ní možná vyplyne jakési ponaučení. Asi v sedmé nebo osmé třídě jsme dostali úkol z chemie – přinést do školy nějakou pevnou sloučeninu. Většina lidí přinesla sůl, ale jedna spolužačka přinesla modrou skalici. Vzhledem k tomu, že si spousta spolužáků vzájemně olizovala různé soli atp., tak mě a mého nejlepšího kamaráda Balzu nenapadlo nic jiného, než zkusit olíznout i tu modrou skalici. Zachutnala hořce a žilo se dál. Ale! Při hodině chemie brala paní učitelka Samková do rukou přinesené exponáty a hovořila o nich. Když odložila modrou skalici, ze srandy naznačila, že si olízne prsty. Avšak neučinila tak, šla si umýt ruce do umyvadla a dodala něco ve smyslu: „To bych si dala! Modrá skalice je prudce jedovatá!“ V tu chvíli se mně a Balzovi udělalo špatně. Mysleli jsme si, že brzy umřeme. Ještě, než skončila hodina, jsme si stihli říct, že kdybychom přežili do konce vyučování, tak zkusíme dojít na náměstí a umřít tam, aby to mělo nějakou úroveň. Každopádně po skončení hodiny jsme pomáhali paní učitelce s věcmi do kabinetu, a tam jsme v mdlobách nenápadně vyzvídali, co se může stát po olíznutí skalice. Nejdřív říkala, že by to rozhodně nebyl dobrý nápad. Ale po dalším dotazování na konkrétní projevy nám naštěstí sdělila, že olíznutí by nemuselo být smrtelné, a že by člověku mohlo být „jen“ hodně špatně. Oddechli jsme si a za chvíli nám bylo dobře. Po škole jsme pro jistotu chvilku poseděli na náměstí, a když se nějakou dobu nic nedělo, šli jsme domů. Rozhodně jsem ale od té doby neolíznul nic, o čem bych nevěděl, co to je a co to může způsobit. Tento přístup upřímně doporučuji všem čtenářům. 

Chodil jste na naši základní školu rád? Proč ano/ne? 
Obecně jsem do školy nechodil úplně rád 😊 Ale každopádně, ze všech škol, kam jsem chodil, byla tahle moje nejoblíbenější. Naše třída byla celkem dobrý kolektiv. Rozuměl jsem si se spoustou spolužáků. Školní docházku jsme si navíc dokázali zpestřit různými vylomeninami o přestávkách. Měl jsem rád i některé učitele a učitelky. Některé moc ne, ale to je asi normální. 

Jaký byl Váš oblíbený a neoblíbený předmět? 
Na základní škole jsem bohužel nebyl dostatečně uvědomělý, a měl jsem rád to, kde se ode mě nevyžadovala žádná příprava. Můj oblíbený předmět byl tedy tělocvik a neoblíbený asi zeměpis nebo dějepis. Vůbec jsem nechápal, proč si mám do hlavy tlouct takovou hromadu různých faktů. Dnes tyto předměty vnímám v širších souvislostech a např. historií jsem chvílemi až posedlý 😊

Měl jste nějakého oblíbeného spolužáka nebo učitele? 
Oblíbený spolužák byl určitě již zmiňovaný Balza – Pavel Balcar. S tím jsme zažili neskutečné věci od hraní ping pongu učebnicemi na školních záchodech při hodině až po chov šneků pro wrestling. Oblíbenou učitelkou byla pravděpodobně také již zmiňovaná paní Samková, taková milá a spravedlivá paní. 

Jaký jste měl největší průšvih? 
Těžko říct. Většina těch lumpáren byly spíše neškodné klukoviny než závažné prohřešky. Ale někdy těch divných kratochvílí bylo na učitele moc. Určitě jsem měl celkem malér, když se ve čtvrté třídě při pololetní kontrole sešitu z přírodovědy ukázalo, že si tam místo zápisků kreslím komiks o kachnách. A jinak jsem byl pak obecně naší třídní učitelkou na druhém stupni vnímán jako člověk, který táhne Balzu dolů z hlediska chování. On byl pak vnímám jako člověk, který táhne dolů mě z hlediska prospěchu. Mimochodem jsme byli našeho času jediní dva lidé, kteří nosili kalhoty pod zadkem, což u části učitelského sboru vzbuzovalo určité pobouření. 

Byl jste se někdy na naší základní škole podívat? Pokud ano, překvapilo Vás něco? 
Byl jsem tam, když jsem pomáhal jednomu kamarádovi se školním videem. Překvapilo mě, že je to tam všechno nějaké menší, než jsem si to pamatoval. 

Co děláte teď, co Vás živí? 
Pracuji jako OSVČ v oblasti audiovizuální tvorby. Nejvíce mě živí režie krátkometrážních formátů, a tedy hudebních videoklipů a produktových spotů, v mnoha případech k tomu píšu i scénáře. Například jsem režíroval klipy pro Annu Julii Slováčkovou, nejnovější z nich se jmenuje Pokoj, nebo pro dětský hudební projekt Karol a Kvído s více jak 60 miliony přehrání na Youtube. Z reklamní tvorby bych uvedl např. televizní spoty pro Pepsi nebo videa na sociální sítě pro Zoo Kočkovité Šelmy Chvojenec.  
Krom režie pracuji také jako kameraman v projektu Paměť Národa, což mi mimo jiné dalo neskutečně vzácný a plastický vhled do fungování komunistického totalitního režimu v letech 1948-1989, ale např. i do období druhé světové války.  
V neposlední řadě pracuji jako herec. Nejaktuálnějším větším projektem, kde jsem hrál, je film Kdyby radši hořelo režiséra Adama Kolomana Rybanského, mimochodem rovněž absolventa ZŠ Třebechovice. V jeho režijním debutu jsem ztvárnil roli faráře. Dříve jsem dělal i voiceovery, tedy namlouvání různých textů do videí či různých aplikací. Z tohoto odvětví mě však silně vytlačuje umělá inteligence. 

Co Vám nynější profese dala a vzala? 
Určitě mě naplňuje tím způsobem, že v ní mohu realizovat svou vrozenou kreativitu. Občas mi bere víkendy, jelikož nemám standardní pracovní dobu, a samozřejmě také nevím, co to je placená dovolená. 

Co Vás v současné době baví a naplňuje? 
V tuto chvíli mě nejvíce baví a naplňuje čas strávený s dětmi. Mám tříletou dceru a novorozeného syna. Není nic víc než pozorovat, jak vnímají svět a snažit se od nich naučit něco z toho, co jsem při dospívání ztratil. 

Dal byste nějakou radu našim žákům? 
Určitě by bylo skvělé, kdyby byli více uvědomělí, než jsem byl na základce, ale i na střední, a dokonce i na vysoké, já. Aby pozorovali sami sebe v tom, co je baví a co jim jde a neignorovali to. Aby se nehonili za sny, které nejsou jejich, ale které jim vštěpují influenceři na sociálních sítích či jiní lidé. Aby nevnímali školu jako nesmyslnou nutnost, ale snažili se z toho vytěžit maximum pro sebe a svůj budoucí život, a potažmo se tak stát platnými členy společnosti. A hlavně, aby jedli hodně zeleniny a psali domácí úkoly! 

Co Vás v nejbližší době čeká? 
S rostoucími dětmi přichází nové výzvy v oblasti rodičovství – zde ale přesně zatím nevím, co mě čeká 😊 Jinak v lednu budu režírovat další z řady dětských klipů pro Karol a Kvído, tentokrát s čarodějnickou tématikou. V příštím roce by se mohlo i podařit zajistit finance k dokončení dokumentu Anna se vrací na sever. Ten pojednává o dřevěné tuleňářské plachetnici Anně z roku 1907, kterou před zánikem v norském Bergenu zachránil jistý český námořník, a po 40 letech ji dopravil podél fjordů zpět na sever Norska, konkrétně do Tromso – města, kde byla vyrobena a odkud pocházel její první majitel, jehož potomci tam žijí dodnes. Na této lodi jsem strávil dohromady přes 30 dní v rozpětí dvou let. Veškerý materiál je tedy již natočený, teď z toho „jen“ sestříhat dokument. 

Jaký je Váš největší profesní úspěch?  
Stejně jako s tím největším průšvihem ve škole, mě těžko napadá něco konkrétního. Jako úspěch vnímám to, že se můžu živit něčím, co mi celkem jde a můžu u toho ukojit svou potřebu tvořit 😊 

Děkujeme za odpovědi a přejeme hodně štěstí a úspěchů!

Autor: Viktorie Skalická
Korektury: Kristýna Kadlecová